Přichází jaro, příroda okolo nás se obnovuje, sama od sebe, jako každý rok.
Do toho se hodnoty naší civilizace třesou - a skze to si tolik lidí najednou uvědomuje, co je opravdu důležité.
Přijde mi, že právě teď máme unikátní šanci. Ještě nikdy nebyla velká část planety tak jednotná. A ta nová energie jednoty může posloužit tomu všemu, co je tolik potřeba.
Přemýšlím hodně nad tím, proč tolik dobrých lidí přestalo věřit společnosti, viz. předchozí příspěvek. Pokud prozkoumám, proč jsem jí nevěřila já, bylo to hlavně kvůli pocitu, že nejde doopravdy nic dělat.
Jde dělat malé hezké věci, párty, terapie, krásné okamžiky s přáteli. Ale ty obrovské hrozné věci, jako třeba výroba miliard tun zbytečných nesmyslů a jejich absurdní převážení okolo planety, které dusí nás všechny, na všech úrovních, od živé atmosféry a oceánu až po jednotlivce, jimž zavaluje těla a prostředí zbytečným bordelem.... To vypadalo vytesané do kamene, dané, prostě s tím nehneš, s tím se bude pokračovat a basta...
A není divu, že když to vidíte, vnímáte, a dlouhodobě žijete s tím vědomím, jak se to dál a dál zhoršuje, a s tím pocitem bezmoci - vede to k potlačené hrůze, smutku, cynismu, snaze uniknout atd, atd, různí lidé reagují různě, ale cítíme to všichni.
A právě to podle mě je příčinou současné "epidemie iracionality", toho nového kultu strachu a černých přesvědčení o zlých loutkářích, i útěku k opravdu ujetým esoterickým nesmyslům..…
A na tomhle fenoménu je doopravdy nejsmutnější to, že všichni ti lidé, kteří bojují proti tomu "zlu" by tu nesmírnou energii, kterou v sobě právě objevili a dál objevují, mohli dát do vybojování té skutečné bitvy - o transformaci naší společnosti v úplně jinou, která bude moct přežít a pokračovat.
To by znamenalo napřed si říct pravdu. Přiznat to, co vědí vědci, říct to otevřeně, jak to vypadá s biosférou naší planety, že umírá, že jsme její rovnováhu už zničili, a prostředky, které máme, to zatím nejde zastavit.
Je to strašně bolestivé přiznání, ale zachránilo by nás od toho masového šílenství z potlačování pravdy. Dusivého, bublajícího šílenství, které je stejně toxické jako ten oceán výfukových plynů a moře plastů....
A jakmile by se jednou začala opravdu říkat pravda, plynulo by z toho jasně, že svět, jak ho známe pokračovat prostě nebude, a tím pádem bychom ho mohli třeba ....předělat.… Třeba hned. V něco příjemnějšího, klidnějšího, jednoduššího, čistšího, radostnějšího a pravdivějšího, na tu dobu, po kterou ještě půjde žít normálně.
A podívat se pravdě do očí, co to je, co přichází, a začít se na to jako rozumné bytosti systematicky připravovat, nečekat s klapkami na očích, utopení v moři únikových iluzí a zástupných problémů, až začneme nepřipravení trpět uprostřed katastrofy.
Tohle připadá celou dobu zásadní mně. Ale trpěla jsem zoufalým pocitem, že to nikoho nezajímá, nikdo to vlastně nechce vědět, a že nejsem nikdo, abych to dávala do světa.…
Osobní zázrak, který prožívám, je i o zjištění, že tohle už není pravda.
Že se na tom 1) intenzivně pracuje všude možně, 2) lidé jsou vyslovení pravdy čím dál otevřenější a 3) každý je vítán přispět.
Ale pořád je to roztříštěné.
Podle mě je potřeba spojit se ve hnutí za pravdu a vytvoření té nové podoby společnosti.
Jeden krásný člověk, https://www.facebook.com/simon.pesta, mě seznámil s termínem "regenerativní kultura".
Kultura obnovy. Vize, pro kterou založil spolek a jde s ní do světa.
Ten termín mě naplňuje nadějí, a tímto textem chci definovat to nejzákladnější, jak ho chápu.
Pro mě je to kultura, která se zrodí právě v takovém okamžiku probuzení. V okamžiku očisty.
Její zrození je spojeno s tím procesem probuzení - říkám mu ve svých vizích "globální osvícení".
Nebude už založená na falešných iluzích, nebude to obrovská babylónská věž, která se vlastní vahou propadá do písku.
Bude to něco jednoduchého, bude to stát na tom nejprostším, co člověk k životu opravdu potřebuje.
A na pravdě o tom, co jde a nejde dělat na nemocné planetě, s takovou technologií a takovým stavem člověka, jaký teď máme.
Co opravdu chceme, a co jsou skutečné úkoly, na kterých pracovat, kam opravdu dávat lidský potenciál, a kam ho už nedávat.
