Přednedávnem jsem se dozvěděla od
fyzioterapeuta, že všechny moje dlouholeté problémy se zády
vyrůstají z jednoho kořene – křivého palce vytočeného
dovnitř a nefunkčních tří vnějších malých prstů na nohou.
Od té doby se snažím s tím něco
dělat, a nestačím se divit, jak jinak se cítí celé tělo, když
se mi podaří opřít ho normálně o celé chodidlo, místo abych
stála v podstatě jen na palci a patě, jak jsem byla léta zvyklá.
Je to jasné, taková “malá” vada způsobí, že téměř
všechny svaly těla, okolo kyčlí, okolo páteře, se zatěžují
jinak, než je přirozené.
Je to zvláštní, že to mám já,
protože lodičky jsem vlastně nikdy nenosila. Ale nepohodlné boty
s úzkou špičkou mi v dětství nutili, tenkrát to ještě bylo
normální.
Možná u mně to s botami nesouvisí a
má to nějakou úplně jinou příčinu.
Ale když potkám ženu v lodičkách,
teď s tímhle věděním, žasnu a trnu. Hlavně s vědomím, že
celé generace žen tuhle neuvěřitelnou věc nosit MUSELY, povinně,
celý svůj pracovní život. Moje máma a babička obě.
Očividně, v lodičce jsou prsty
násilím stlačeny k sobě. Palec je zakřiven dovnitř tak, jak ho
mám já. Vnitřní prsty to samé, tj. nejspíš také nemohou plnit
svou přirozenou funkci, není jak se o ně opřít.
A k tomu se obvykle ještě přidává
různě vysoký podpatek. Co to proboha je? Důsledkem je, že větší
část váhy ženy nese špička nohy, která k tomu zjevně není
určená ani uzpůsobená.
Pozorovala jsem teď v metru jednu
ženu, která měla podpatky asi 10 cm. Vypadalo to jako něco mezi
posilovacím a mučicím nástrojem – všechny ty naběhlé žíly
a stažené svaly, aby se udržela ve vzpřímené poloze.
A nezapomeňme, že mnoho žen, a
zejména mnoho žen, které se ještě drží téhle tradice, má
nadváhu. To je také nepřirozená věc, se kterou naše svalová a
kosterní stavba nepočítala, u přirozeně žijících lidí se asi
vyskytuje maximálně pár kilogramů, ve stáří a u lidí, kteří
jsou k tomu konstitucí předurčeni.
Tato tradice musel způsobit ženám
úplné moře bolesti a utrpení fyzického těla.
A nejen to. To první, co mě napadlo,
při zírání na chodidla té paní, bylo, že se nikdy nedotýká
Země. Je to něco mezi chůzí a pohybem na chůdách :o) Paty a
středy nohou, které mají mít kontakt se Zemí, ho nezažívají
nikdy. Taková osoba jednoduše nemůže být uzemněná. Nebude mít
kontakt s přirozenými hodnotami a bude snadné jí manipulací
natlačit hodnoty nepřirozené, které nemají nic společného se
zájmy Života. Ono se tedy nejspíš už stalo, pokud věří, že
nosit na nohou mučicí nástroj je krásné a sexy. A pak se toto
oddělení dále prohlubuje.
Aby bylo jasno, mně samotné se líbí
ženy a oceňuju jejich krásu, a dokážu vidět, co je na vysokých
podpatcích přitažlivého, to je úplně zřejmé, je to taková
výstava, kde vyniknou lýtka a chodidla ženy, která mají jasnou
sexuální sílu.
Ani bych snad proti tomu nebyla, pokud
by se to používalo několik minut :) nebo jednou za rok, v rámci
rituálů svádění. (možná to naštěstí je tak, že přesně
tak to některé dnešní ženy dělají, vezmou si tu podivnost na
speciální akci jednou za rok)
Ale když se to používá pořád,
jeví se cena za ten vnější efekt jednoduše příliš vysoká. Je
to takové povrchní, vnější. Můžu konstatovat, že ta žena má
hezké nohy, ale co je to platné, když je neuzemněná a ničí si
tělo. Pohled na utrpení jejích nohou a svalů není sexy pro
někoho, koho přitahuje zdraví, přirozenost, udržitelnost, nemůže
být.
Naštěstí je zřejmé, že tenhle
zvyk odchází. Všímám si toho vlastně celý život. Už jako
malá jsem radostně zaregistrovala, že je k dostání čím dál
více plochých bot, tenisek, mokasínů, i pro dámy. A dnes, když
jdu proti davu na Václaváku, žena na podpatcích je výjimkou. Je
to zřejmě průvodní jev všeobecného probuzení. Čím dál víc
cítíme, vnímáme svoje těla, a nechceme jim už soustavně a
nesmyslně ubližovat něčím, jen proto, že je to “tradice”.
Ááááá, ale právě jsem si na něco
vzpomněla. Možná už vím, proč mám ty křivé prsty, a možná
je to nakonec z toho.
Prošla jsem si v životě jedním
několikaletým obdobím totálního zapomnění, kdy jsem věřila
téhle společnosti, systému, kapitalismu, usilovala o ty “normální
věci” a vůbec o žádné z nich nepochybovala. To mi bylo dejme
tomu šestnáct až dvacet let. V té době se u nás doma ještě
věřilo, že úplně rovné podrážky jsou “nezdravé”. Že
“způsobují ploché nohy” (což je část pravdy, ploché nohy
způsobuje podrážka, která je tak tlustá, odpružená, apod, že
necítíte Zemi, ale podpatky si nepomůžete, způsobíte si jen
jinou nerovnováhu, řešením jsou jen tenké podrážky a často
chodit bosi).
A tak jsem nosila boty s “doporučenými”
podpatky okolo 4 cm. Tvrdé boty, se zúženou špičkou.
“Elegantní”.
Ono se myslím u všech těchhle bot
moc nepočítá s tím, že chodíte. Systém nám naplánoval, že
budeme chodit jen k autu či tramvaji, jinak sedět.
Akorát že já chodit musím, nutně
to potřebuju, potřebuju se volně pohybovat prostorem. A tak jsem
chodila, kilometry a kilometry denně, většinou po městě, po
asfaltu, betonu a dlažbě.
Aha....z toho jsou ty trvalé následky,
kdy palec převzal váhu těla, a tři malé prsty se zkroutily,
ztratily funkčnost a začaly se obalovat vápenitými usazeninami.
Jak říkám, doba takových úletů
zjevně končí. Všichni na tyhle věci tak nějak spontánně sami
přicházejí. Ale přijde mi docela k věci je pojmenovat, abychom
věděli, co jsme vyváděli, a příště si dali pozor :)
