Nachlazení versus pohyb, jídlo a emoce

Tento text jsem sepsala na podzim 2014. Dnes už naštěstí ve velkoměstě nežiji a hromadnou dopravou nejezdím. Ale jistě může oslovit mnoho lidí, kteří se v davech jiných lidí musí pohybovat dál. 

Každý den jezdím pražskou hromadnou dopravou. V tuto roční dobu je plná nemocných lidí. Nemohu tomu prostředí uniknout, tak alespoň pozoruju. Jací lidé kašlou a kýchají nejčastěji?

Okolo imunity a ochrany před nachlazením existuje několik jednoduchých principů, které jsem měla to štěstí pochytit v posledních letech.

Některé pocházejí z ájurvédy, konkrétně především ze seminářů Prashantiho de Jagera. Další jsou prostě selský rozum, pozorování sebe a reality.

Když se dívám kolem sebe, žasnu nad tím, že tak základní věci nejsou obecně známé. Vždyť by se je měly učit už děti v předškolním věku. Ale nejsou, zjevně nejsou. Především pořád vidím nemocné lidi baštit zahleňující potraviny, které jejich stav nutně musí zhoršit.

Samozřejmě, něco o imunitě každý víme, každý známe nějaké “babské rady”, jako citron, zázvor, česnek, každý máme nějakou individuální odolnost proti chladu a tak víme, že si třeba potřebujeme vzít šálu nebo čepici a když to neuděláme, bude zle.

Nejspíš jsme zaregistrovali i to, že odolnost se velmi sníží, když jsme vyčerpaní, málo spíme, příliš pracujeme.

Ale existují ještě další velice užitečné základní informace.

Ráda bych v pár slovech zkusila některé ty věci posdílet.

Strava

1. Hlen, chlad, vlhkost

Zimní měsíce jsou chladné a vlhké a svou samotnou povahou podporují tvorbu hlenu v těle. Zejména u lidí, kteří k tomu mají svou konstitucí sklony (to o sobě jistě každý ze zkušenosti víme sami). Pokud k tomu hodně jíme potraviny, jejichž povaha je také chladná a vlhká, zvyšujeme pravděpodobnost problémů. Které to jsou? Zejména všechny sladkosti (cukr) a mléčné výrobky – mléko, sýry, jogurty.... Týká se to i velkého množství sladkých ovocných šťáv, ale například i extrémně sladkého tropického ovoce - jíst tropické ovoce v naší zimě je velmi nepřirozené, jeho ochlazující povaha celkově uvádí tělo ve zmatek. Je prý dokonce statisticky prokázáno, že okolo Vánoc, kdy jsou děti krmeny spoustou pomerančů a sladkostí, prudce stoupne výskyt jejich onemocnění. Nemám zdroj, ale připadá mi to logické.

A dále do téhle kategorie patří bílé pečivo, to zvláštní plnidlo bez výživné hodnoty, které je v naši kultuře ze záhadných důvodů zvykem jíst po tunách (přitom je to spíš droga, kterou si dáváme jenom kvůli chuti a známému pocitu, tedy pro radost, než jídlo pro každý den...).

Odhleňuje naopak například syrová cibule, česnek, zázvor a další zahřívající koření, prospěšné je všechno, co nás prohřeje a povzbudí zažívání.

To neznamená, že bychom zahleňující potraviny nemohli, záleží na našem individuálním zdraví a odolnosti, ale prostě se hodí s jejich efektem v zimě počítat. Zmírní ho, když si spolu s nimi dáme právě třeba tu cibuli, zázvor, skořici, apod.. Pokud jsme nachlazení, je vhodné je vynechat.

Je docela pravděpodobné, že v případě bílého cukru je tu ještě jedna zdravotní souvislost: tato extrémně demineralizovaná nepřirozená substance při metabolizaci připravuje naše tělo o důležité látky a tím nepochybně ještě snižuje jeho obranyschopnost. (pozn. po letech: je tomu skutečně tak)

A k tomu pozorování z praxe: K nejvíce posmrkávajícím lidem v autobuse patří korpulentní dámy neurčitého tvaru, které mají jasné příznaky nadměrného požívání cukru (kromě tvaru těla např. popelavá uhrovitá pleť).

A když vidím v kavárně akutně nemocnou slečnu baštící dortík, je mi opravdu líto, že takovému člověku nejde takovou věc jednoduše prostě říct, protože by to nejspíš nevzal.

Znám to moc dobře od sebe: zrovna včera jsem dostala chuť na něco sladkého. Myslela jsem, že si to můžu dovolit, jsem momentálně docela zdravá. Dala jsem si těstoviny s kokosem, kakaem a kokosovým cukrem. K tomu skořici a zázvor, ale stejně, zrovna já jsem odmala docela zahleněný e člověk, a větší množství cukru v zimě je pro mě ne-e. Hned to samé odpoledne jsem v centru města zaregistrovala, že musím kašlat do kapesníku. Spravil to naštěstí dobrý spánek a byliny.

2. Střeva a plíce

Mezi stavem střev a stavem plic je přímá souvislost, to tvrdí vícero celostních systémů a dá se to snadno odpozorovat v praxi.... Všimněte si, když se přecpete, nebo když máte zácpu, jak se cítí vaše dýchací cesty.

Pokud chceme mít v pořádku plíce, průdušky, atd, je dobrý nápad mít střeva dobře průchodná a hladce pracující.

Co tomu napomáhá: přiměřená strava s dostatkem vlákniny, obsahující dostatek vody a kvalitních tuků. Koření, byliny (nebudu tu zabíhat do podrobností, informací od odborníků je po netu spousta).

Co tomu nenapomáhá: příliš suchá strava, ucpávající strava (například bílé pečivo:), přejídání.

Pohyb

Utkvěla mi jedna věta z jednoho ze seminářů našeho učitele: „Aby lymfa mohla proudit, musíte se hýbat.“ Neboli: bez pohybu může imunitní systém pořádně fungovat dost těžko. Člověk je za miliony let přizpůsoben téměř neustálé mírné fyzické aktivitě: hlavně chodit, občas zvedat, nosit, sbírat... Naši předkové netrávili život v sedě. Pokud my to děláme, a nenajdeme si alespoň pravidelně, denně, čas to kompenzovat aktivním pohybem, nic v našem těle nemá šanci fungovat pořádně. Ani to trávení, a samozřejmě ani imunita.

Tohle už je obtížnější pozorovat konkrétně, naprostá většina lidí v MHD totiž má na první pohled viditelné příznaky těžkého chronického nedostatku pohybu (například chatrné nohy s atrofovaným svalstvem, ztrátu tvaru a struktury těla...). Vzhledem k tomu, že je to v podstatě norma, těžko dělat nějaké statistické závěry, kromě zjevného „většna lidí se nehýbe a většina lidí je nemocných, možná je tam nějaká souvislost“. Chybí kontrolní skupina... To by se musel člověk vyptat dostatečného počtu normálně aktivních lidí, jak často jsou nastydlí.

Věřím, že kdyby o tom někdo výzkum udělal, souvislost by zjistil. Dost možná už ho někdo udělal. Ale o problémech, které se týkají tolika lidí, se obecně raději moc nemluví.

Co se dá reálného dělat? Třeba chodit pěšky pár stanic (ale NE po hlavní silnici...) nebo ještě lépe chodit pěšky přes les či park. Pro normální fungování těla to chce nachodit pár kilometrů denně. To se dá v běžném životě snadno zvládnout, pokud člověk jde pěšky, místo aby jel dopravním prostředkem. Často je to dokonce jen o málo pomalejší...v centru města někdy i rychlejší :)

Fyzicky nepracující člověk potřebuje dělat něco pro udržení alespoň nějaké svalové síly a rovnováhy, tedy zatěžovat nějak své svaly, zejména ty na horní půlce těla, které by jinak nedělaly už vůbec nic :), ideálně aktivitou, která ho baví. Pro naši celkovou pohodu je velmi důležitá síla středu, tedy břicha, které všechno drží pohromadě.

A potřebujeme se protahovat – strečink, jóga – to je nutné, aby energie normálně proudila a nehromadily se škodliviny, zejména pokud trávíme hodně času strnulí v sedě.

Není potřeba podávat nějaké extrémní výkony, dosahovat nějakých zázraků, nejde o to být kulturisté nebo udělat stoj na hlavě. Jde o to alespoň chvíli denně se odtrhnout od médií, obrazovek a myšlenek a věnovat svému tělu věnovat pozornost a vystavit své svaly a šlachy nějakým podnětům.

Emoce

K zahlenění a nemocem přispívají všechny „plačtivé“ emoce: lítostivost a sebelítost, smutek, frustrace. Ty podporují chlad a stagnaci v těle.

Infekce, což jsou „horké“ procesy, mohou být podpořeny „ohnivými“ emocemi, což je především hněv, zejména pokud je v sobě člověk dusí a nedokáže je ze ze sebe dostat ven (vhodně projevit, nebo vybít intenzivním pohybem...)

Příklady toho prvního lze v MHD také pozorovat velmi snadno: dáma popotahující, pokašlávající a plačící přitom do telefonu je běžným jevem.

Mnoho z nás si myslí, že si své emoce nevybíráme. Není to ale zcela pravda. Můžeme je hodně ovlivnit. Můžeme se rozhodnout, že se třeba té lítostivosti nebudeme oddávat, a místo toho podnikneme něco, co nás rozveselí, začneme myslet na něco příjemnějšího, zaměstnáme se něčím, zkusíme situaci řešit....jakákoliv jiná varianta než „achich-ouvej“. Můžeme změnit pohled na situaci a být vděčni za to, co je, místo abychm se trápili tím, co nemáme nebo nejde. Můžeme si místo toho fňukání třeba zacvičit...

Tím nepropaguju nějaké potlačování pocitů. Opravdu hluboké emoce je potřeba prožít a procítit. Ale velká část toho, co nás zahlcuje a zahleňuje, je ve skutečnosti povrchní, jsou to reakce na všelijaké představy v mysli, které můžeme změnit.

Pokud to zrovna máme v životě těžké, i naše imunita tím bude trpět. Je dobré s tím počítat.

Jedním z nejlepších způsobů ochrany před jakýmikoliv nemocemi je podle všeho dobrá nálada, láskyplnost a pohoda. Kdo má celkově takový přístup k životu, patří většinou k těm nejodolnějším. Náš učitel k tomu říkal, že tím nejleším pro naše tělo i ducha je LGC, Love, Gratitude, Comapssion, tedy láska, vděčnost a soucit.

Tohle je dokonce ještě daleko důležitější než všechno dosud vyjmenované, tedy než fyzická životospráva. Jistě znáte i vy nějaké extrémně láskyplné a dobrácké lidi, kteří životosprávu moc neřeší, a nepamatujete, že by byli někdy nemocní.

Prostředí

Další faktor, který často ignorujeme, tváříme se, jako by nebyl. Na tohle stačí selský rozum: čím víc musí náš organismus snášet toxinů, elektromagnetckého záření, hluku a podobných vlivů, tím víc na prosté přežití toho všeho spotřebuje energie a tím méně mu jí zbyde na imunitu.

Je to jednoduché a jasné a vnímám to úplně bezprostředně: když se pohybuju v prostředí plném výfukových plynů, jsem z toho vyčerpaná a vyčerpání samozřejmě zvyšuje riziko všech infekcí.

Ještě víc to podle mě platí o zakouřeném prostředí, chemická směs v cigaretách mi připadá ještě agresivnější než spaliny z ropy a jejích aditiv.

Když člověk vdechuje takové věci, a jeho tělo musí zpracovávat všechny ty toxiny, jasně že klesá jeho obranyschopnost. A úplně nejvíc se to týká dýchacích cest, které se s jedy potkávají v první linii.

Někteří lidé podle všeho na tohle jsou méně citliví, a nepozorují bezprostřední vliv (jinak by nekouřili a nechodili do zahulených hospod:), jestli k nim patříte, máte to v tomhle světě o něco jednodušší a následující řádky vám nejsou určeny :)

Ale určitě je nás hodně, na koho to zcela bezprostřední vliv má. Pak je otázka, jestli chceme v tom „normálním“ prostředí pobývat a trpět, nebo jestli se budeme chovat jako živý tvor vážící si sebe sama a prostředí zamořenému jedovatými plyny se maximálně vyhneme.

U kuřáckého prostředí je to jednoduché, dnes naštěstí už není problém tam prostě nechodit, alternativ je dost.

Co se týče výfukových plynů, i ve městě jde vystavení hodně omezit prostě tím, že zvolíme cestu klidnější ulicí, i když je to o pár kroků dál. Než bychom čekali na ostrůvku mezi proudy aut, jdeme raději do metra, na rušných křižovatkách se nezdržujeme ani o sekundu déle, než je nutné, nevykecáváme se tam ani tam nedlabeme pizzu, zkrátka chováme se jako rozumný člověk v zamořeném prostředí: rychle pryč. Nebo třeba když si hledáme pronájem, rovnou si všimneme, jaký vzduch je na zastávce, kde budeme každý den čekat na tramvaj, pokud hrozný, zvolíme jiný byt.

To hlavní, co můžeme udělat, je chodit do přírody, někam, kde je vzduch čistý. Volný prostor, čerstvý vzduch, stromy a rostliny – to všecho nutně potřebujeme k životu. Bohužel mám pocit, že už většina z nás tuto základní potřebu dnes nebere na vědomí a tráví všechen čas v místnostech a vozidlech. Jít ven „nemáme čas“.

Ano, je to základní potřeba. Jako vzduch, voda, jídlo, spánek a pohyb. Nemůžeme bez ní být. Jen její neplnění lze relativně dlouho odkládat....za vysokou cenu. Zkuste jít dnes do lesa, pokud jste do dlouho nedělali. Nebo alespoň do parku. Vnímáte ten volný prostor, který se tím otevře uvnitř vás?

Člověk na tohle není dělaný, na život v krabici, v krabici všechno zatuchává, omezené krabice způsobují omezené myšlení, deprese, frustrace....a samozřejmě přispívají k obtížím, které jsou tématem tohoto článku.

U sebe pozoruju rozdíl okamžitě. Pokud chodím každý den na procházku někam mezi stromy, cítím se naoprosto nesrovnatelně lépe, a odolnost je úplně někde jinde, než když pár dní „zapomenu“ nebo „nemám čas“ a zůstanu zalezlá v místnostech a tramvajích.

Závěrem

Toto je pár postřehů. Samozřejmě prakticky každý občas nastydne, a i kdybyste měli veškerou životosprávu perfektní a byli dokonale šťastní, záruku, že se to nestane, nemáte.

Roli hraje rozhodně také spousta dalších faktorů, které přesahují rámec tohoto textu. Někdo má odolnost celkově nižší kvůli událostem ve svém raném dětství, a těžko to už změní, může se jen snažit si svůj stav uvědomovat a vědět, co si má hlídat – to je třeba můj případ, a právě to mě přivedlo k tomu, všechno to pozorovat a řešit do takových detailů – protože kdybych to neřešila, byla bych nemocná furt.

Někdo je naopak geneticky, a/nebo díky své životní historii velice odolný a v pořádku, a nad takovýmihle věcmi nepotřebuje moc přemýšlet

.

Ale myslím, že zamyslet se nad těmi faktory, které jsem v tomto textu vyjmenovala, ať už je to strava, pohyb, emoce či prostředí, může prospět i (hypotetickému) člověku, který žádnou rýmu v životě neměl :)  

-------

Nevím proč jsem tento článek tenkrát nezveřejnila. Vzpomněla jsem si na něj, protože se mi předminulý týden podařilo nepříjemně onemocnět, když jsem jednou jedinkrát porušila v textu zmíněné pravidlo o zakouřeném prostředí. Efekt byl okamžitý, dva týdny v posteli... Tak důležité je, aby se člověk řídil jednou udělanými zkušenostmi, nepopíral je a nezapomínal na ně ani po letech....

Prokrastinujte smysluplně

Skvělá kniha o práci s časem, kterou musím moc doporučit.

Rory Vaden: Procrastinate On Purpose

Dá se proletět doslova za pár minut, a okamžitě z ní můžete čerpat.

A rozvněž za pár minut asi půjde shrnout to hlavní, co mi dala.

Položte si otázku:

- Co můžu udělat dnes, díky čemu budu mít víc času zítra? 

(třeba naučit někoho dělat něco za vás, automatizovat něco....)

- Co můžu udělat dnes, co mě maximálně posune k naplnění mých záměrů a cílů?

(a na to si udělat čas, i když to znamená prokrastinovat všechno ostatní). 

- Co můžu eliminovat, odložit, ignorovat, dělegovat, udělat nedokonale, abych měl čas na ty první dvě věci?

A jeden princip: Představa "dokonalé rovnováhy" všech oblastí života je nesmysl. Nikdy nejde mít pořád všechno v rovnováze. Pokud chceme něco udělat, musíme tomu dát prioritu. Alespoň na omezený úsek času.

Autor knihy si vyhradil na její napsání pět dní. Po těch pět dní prý ignoroval prakticky "všechny a všechno" ostatní ve svém životě.

Výsledkem bylo napsání dobré knihy, která pomáhá spoustě lidí po celém světě, a bude to dělat ještě mnoho let, tedy vlastně neustále pracovat za autora, daleko víc, než by mohl stihnout, kdyby ji nenapsal. Dokonalý příklad úkolu, který, jak se píše v podtitulu knihy, "rozmnoží náš čas".

Když kafe chutná po kelímku

Tento textík docela přímo navazuje na předchozí, o přímém vnímání. Zase jednou mě překvapilo, jak moc toho jsme schopni vnímat úplně přímo.

Četla jsem si ve vlaku časopis Téma a dozvěděla se o bisfenolech. Jsou to chemické látky, které se přidávají do mnoha plastových nádob a obalů, ale jsou i v papírových penězích a účtenkách :-o A jsou prokázaně zdraví škodlivé.

Všichni víme, že jsme takovými látkami obklopeni. Teď to jen vím v tomto případě o něco konkrétněji.

Ale co mě zaujalo: ze všech produktů obsahujících bisfenoly mám odjakživa takové "divné" vjemy.

U potravin je to pocit, že chutnají specificky "po plastu". Rozlišuju x druhů "chuti po plastu", a mám dojem, že dokážu přímo rozlišit jednu, která je společným jmenovatelem pocitu z plastů a třeba pocitů, které mám po osahání několika papírových bankovek....

Zvláštní druh "těžkosti"... Je to nepříjemné. V případě bankovek to ulpívá na kůži a toužím to umýt. V případě potravin z plastu je to prapodivná ne-chuť, neživotná, mrtvolná.

Jako většinu takových vjemů, i tento jsem, jako asi většina lidí, tak nějak ignorovala, nebrala vážně. Je pozoruhodné uvědomit si, že naše smysly zřejmě v podstatě vědí, jen jim nenasloucháme.... Pro příště pokud si všimnu, že se něčeho dotýkám a je mi to nepříjemné, nebo že jím z obalu a cítím chuť obalu, nebudu vjem automaticky ignorovat a „mazat“, což je standardní přístup nás všech, ke všem takovým vjemům, tak nás to učili.

Místo toho si zkusím daleko pozorněji všimnout, co že to vlastně vnímám, prozkoumat to, a pokud dojdu k jednoznačnému závěru, vyvodím z toho důsledky.

Totiž, to, co doporučovali ve článku v časopise, například nejíst ovoce a zeleninu balené v plastové fólii, už jsem si z těchto vjemů dávno vyvodila sama.

Jen jsem to nebrala dostatečně vážně. Vždycky se takovými věcmi chvíli řídím, a pak začnu pochybovat, dostanu chuť být „normální“ a chovat se jako ostatní lidé, a začnu to zase ignorovat. Je to taková zvláštní „radost“, ignorovat. Opravdu pocit, že jsem jako ostatní a patřím do lidského světa :)

Zmiňovali tam mj. populární kávu v kelímcích. Bisfenoly jsou obsaženy v těch kelímcích.

Odjakživa vím, že horké nápoje z kelímků chutnají divně. Po něčem divném, úplně specifickém. A že to vlastně vůbec nechutná moc důvěryhodně.

Tak teď už je věc jasná.

Po pravdě, s tímhle jsem se tak trochu smířila. Občas si prostě tak nutně potřebuju dát venku teplý nápoj, že se holt s tou dávkou BPA nebo čeho smířím...

Ale článek mě probudil, teď už vím, proč mi ty nápoje v kelímcích nikdy nepřipadaly jako něco, co bych mohla nebo chtěla praktikovat pořád, jako někteří. A ne jen kvůli blbému pocitu z neustálého vyhazování těch kelímků.

I vy vnímáte tohle všechno. Vlastně víte všechno, co je co, co je prospěšné a co ne.

Jediné, co stojí mezi námi a plným a přesným uvědoměním těchto informací je zdá se prostě to, že nechceme vědět.... Pokud chceme, je to jen o zjemňování, rozvíjení, ověřování....

Co mě ale teda vyloženě děsí je, že výrobci přestávají používat BPA, ale vesele používají dál další BP, "kterým ještě nikdo nic dostatečně nedokázal", a dál se dělá, že je to ok. Hezky znějící nápis „BPA-Free“ znamená obvykle přesně tohle.

Kde je zodpovědnost? Jak může někdo vyrábět něco, co používají miliony lidí, a neřešit, že je to velmi pravděpodobně jednoznačně zdraví škodlivé? Jak mohou zodpovědní lidé se sebou žít? A když už tedy jsou tak psycho či mimo, že mohou, jak to může tolerovat společnost? V příčetné společnosti by se výroba prokazatelně škodlivých produktů prostě plošně zakázala, většina těch obalů je přece úplně zbytečných a ještě za mého dětství to klidně šlo bez nich....

Ale to jsou pořád ty samé otázky, které se týkají tisíce aspektů našeho světa.

Přímá zkušenost nebo exaktní věda?

Jak nejlépe zjistit, co nám dělá dobře? Vyzkoušet to. Vybrat si nějakou změnu, která nás přitahuje, třeba začít chodit do lesa, přestat jíst chleba, omezit komunikaci po Internetu, víc nebo také méně číst, zkrátka udělat něco k čemu nás naše intuice poňouká....

Sami uvidíte, jestli to funguje nebo ne. Něco bude jednoznačně skvělé. Něco bude nesmysl. A něco bude tak napůl – v něčem vás změna těší, něco na ní drhne. Pak třeba potřebujete zjistit, co to vlastně opravdu je, co jste chtěli změnit, o co vám přesně jde. A nebo získat víc informací. Například o správné technice běhu a vhodných botách. A třeba se nakonec ukáže, že o běhání vám až tak moc nešlo, toužili jste jen být každý den hodinu sami v přírodě. Je to možné?

Tomuhle se říká přímá zkušenost. A netýká se jen zdraví a životního stylu, ale prakticky čehokoli, co můžeme poznávat “na vlastní kůži”. Děláme to. Pozorujeme sami sebe, tu činnost nebo změnu a všechny souvislosti. Vyvozujeme důsledky a závěry a učíme se.

Samozřejmě si také opatřujeme informace z vnějších zdrojů. Můžeme studovat knihy, předem, v průběhu i dodatečně. Navštěvovat kurzy a semináře. Poradit se s odborníky. Mít učitele. Ale základem zůstává náš vlastní prožitek.

Přesně z tohoto chování se nejspíš vyvinuly veděcké metody, které jsou základem naší moderní technické civilizace. Inteligentní člověk něco zkoumá a pozoruje výsledek. Je to taková věda v malém, věda našeho vlastního života.

Nevidím tedy žádný rozpor mezi vědou a přímou zkušeností. Věda je vysoce pokročilou formou učení se ze zkušenosti, s exaktními pravidly. Ale základem zůstává vnímavost inteligentní lidské bytosti.

Poslední dobou se ale často setkávám s lidmi, kteří sami sebe označují za “vědecky založené” a hodnotu přímé zkušenosti popírají. Podle jejich názoru cokoli, co přímo vnímám a zažívám, je “nespolehlivé” a “neobjektivní” a nemohu se podle toho rozhodovat. Pokud mám pocit, že mi něco dělá či nedělá dobře nebo na mně tak či onak působí, může se mi to z milionu důvodů “zdát”. Mám tedy podle nich vlastní zkušenosti ignorovat a raději se řídit “ověřenými výsledky výzkumů”, tedy nechat si od někoho jiného, kdo to údajně objektivně ví, poradit, co je pro mě to správné nebo jak mám vyhodnotit své zkušenosti.

S tímto postojem jsem se často setkala například v internetových diskusích o oblastech zdraví, výživy a fitness.

Kdybych se ale měla v těchto oblastech pokoušet orientovat podle “výsledků výzkumů”, zblázním se z toho. Jsou jich tisíce a každý tvrdí něco jiného.

A bohužel, ve vší úctě k vědě jako takové, rozhodně nevěřím, že by všechny dnešní výzkumy byly oním objektivním vodítkem k realitě, za které je považují slepě věřící.

Je obecně známo, že výzkumy musí někdo platit, a ten někdo si může přát určitý výsledek. Což by v ideálním světě nemělo na výzkum mít vliv, žijeme ale v ideálním světě?

Setkala jsem se s celkem přesvědčivými dokumentárními filmy o tom, že například farmaceutické firmy si z desítek provedených studií prostě vyberou jen ty, jejichž výsledky se jim hodí. A to zrovna výzkum léků by opravdu měl být to nejexaktnější ze všeho.

Kdo potom má věřit “výzkumům”, jejichž výsledky běžně zveřejňují různá média, a které tvrdí, že je nebo není zdravé jíst či pít takové a takové množství čokolády, kávy nebo alkoholu? Údaje jsou pokaždé jiné, i tvrzení často protichůdná.

Navíc tyto věděcké zdroje obvykle opomínají důležité aspekty. Například že jedna věc je daná poživatina jako taková, její původní vlastnosti, a druhá její kvalita, a například chemikálie, které v ní zůstávají z konvenční zemědělské produkce (zbytky pesticidů, apod...).

Použili v testu účinků čokolády skutečnou čokoládu nebo “čokoládu” složenou ze 70% bílého cukru, jaká se běžně prodává v supermarketu? To se zpravidla už nedozvíme. V médiích se objeví jen stručné shrnutí výsledků a dobrat se takových detailů je pro běžného člověka opravdu složitá akce.

Než se pokoušet vybrat si něco z takových tvrzení, nastuduju si raději sama dostupné informace, budu pozorovat, jaký vliv má na můj vlastní organismus, a z toho si udělám vlastní názor.

I když je záměr výzkumníků zcela čistý a nesnaží se vědomě o nějaký určitý výsledek, nepochybně bude vždy důležitý způsob položení otázky, a více či méně nevědomou roli budou hrát jejich existující předpoklady a předsudky.

A i když toto všechno bude v naprosto dokonalém pořádku, stoprocentně objektivní, je pořád otázka, jestli výsledky výzkumu pak někdo zveřejní a my se o nich dozvíme.

U mnoha kontroverzních témat, nebo kontroverzních výsledků, které neodpovídají „obecným pravdám“, je toto velký problém, o tom vědí své zastánci řady fungujících, ale oficiálně neuznávaných oborů alternativní medicíny.

Nedávno jsem dočetla knihu, která popisuje 40-letou smutnou historii snahy aktivistů o zavedení ibogainu do oficiálního léčebného systému. Ibogain je derivát z africké rostliny, který má pozoruhodné účinky při léčbě závislostí. Dokáže pacienta během 24 hodin bezbolestně zbavit fyzické závislosti na opiátech, například heroinu. Mechanismus účinku je docela dobře popsán, látky si totiž všimla řada poctivých vědců, kteří navzdory obrovským potížím věnovali léta jejímu výzkumu.

Oficiální systém o ni ale nemá zájem. Farmaceutickému průmyslu se nehodí. Rostlinný produkt nelze patentovat, a lék, který stačí podat 1x, maximálně několikrát, není komerčně zajímavý. K tomu se přidávají historické a kulturní předsudky spojené s původním způsobem užívání ibogy v Africe.

Výsledek? Na výzkum je extrémně těžké získat peníze. Když už se to podaří, dosažené poznatky jsou oficiálními místy jednoduše ignorovány.

Odpůrci ibogainu dokonce udělali vlastní studii. V ní vpichovali pokusným zvířatům přímo do mozku obrovské dávky látky, mnohokrát vyšší, než se kdy používají u člověka. Lidé navíc užívají ibogain vždy jen orálně.

U části zvířat došlo ke ztrátě jednoho druhu mozkových buněk. Okamžitě se začalo tvedit, že látka je „neurotoxická“. Tento „poznatek“ dostal širokou publicitu a dodnes se s ním lze setkat, ačkoli byl zastánci ibogainu dávno jednoznačně vyvrácen.

Ibogain zůstává v „undergroundu“, léčba jím je drahá a těžko dostupná, adiktologové se o něm neučí, lékaři o něm pacienty neinformují.

Takhle vypadá ten svět „vědecké objektivity“?

Vím, že je mnoho poctivých skutečných vědců, ale bohužel našemu světu nevládne čisté poznání, je plný různorodých zájmů a vlivů, obchodních, kulturních, sociálních. A spíše ty často nakonec určují, co bude „oficiálně uznáno“, a co ne.

Všimli jste si, že to, co je „oficiálně zdravé“ se mění každých pár let?

Když jsem byla malá, tlačili nám v televizi jako to nejzdravější mléko a čerstvé máslo. Všichni by prý měli pít asi litr mléka denně. O tom se dnes už nemluví, ono je to také velmi pochybné.

Za mého dospívání bylo nejzdravější všechno „nízkotučné“ a „light“, alespoň nás o tom ze všech sil přesvědčovaly reklamy v médiích.

Pak přišla dodnes uznávaná nauka, že nejzdravější základ stravy jsou celozrnné obiloviny. Na jejím základě se vyrojily mraky „zdravých“ produktů jako muesli a cornflaky, složených z průmyslově zpracované celozrnné obiloviny a cca 50% bílého cukru. Tehdy se také začalo mluvit o tom, že by bylo lepší jíst méně masa, a jako skvělá alternativa nám byla nabídnuta sója.

Nedávno jsem narazila na zajímavou knihu, která zpochybňuje vědecký základ této takzvané „pyramidy potravin“ (jež bývá běžně v hezké barevné verzi vytištěna třeba právě na těch cornflacích, abychom věděli, že si kupujeme to nejzdravější). Jmenuje se Death By Food Pyramid. Její autorka naznačuje, že s „vědeckými zjištěními“, jak se to s pyramidou má, nemuselo být všechno úplně v pořádku, a schválení této „oficiální“ verze zdravé výživy v USA (odkud se rozšířila do celého světa) mohly ovlivnit zájmy velkovýrobců několika masových komodit, jako je například sója, pšenice a sladké obilné syrupy. Jestli je strava založená hlavně na obilovinách a cukru (o tom se moc nemluví, ale prostě ve většině produktů je), jakou dnes baští Američané, samé toasty, těstoviny a sladkosti, opravdu zdravá, je více než sporné. Spíš to vypadá, že je opravdu velice nezdravá, všechny možné ukazatele zdraví populace se zásadně zhoršily.

A ostatně podobně to prý bylo i s předchozími „zdravými výživami“, třeba právě s tou nízkoutučnou – veřejnosti se přednesla nějaká teorie zdraví, jež byla už tehdy jen jednou z řady možných, a později byla široce zpochybněna – a vydělaly se ohromné peníze na lidech slepě věřících médiím, kteří chtěli „žit zdravě“.

Někdy se lidé, kteří na všechno musí mít “studii” zase naopak připravují o možnost využít nějakou užitečnou informaci, protože něco pro ně je “neověřené”, tak tomu “nevěří”....a v praxi to nezkusí.

Krásným příkladem jsou některé poučky z ájurvédy, tradiční indické medicíny.

Ájurvéda je ucelený soubor vědění o lidském zdraví, který je výsledkem několika tisíciletí lékařských zkušeností a bádání v tradiční Indii. Je to učení velice praktické.

Podle ájurvédy není dobré jíst současně zeleninu a ovoce. Protože jsou to potraviny velmi odlišné povahy, odlišně se tráví, a, stručně, máme z toho pak v břiše chaos. Ovoce je lepší dát si samostatně, jako svačinku, tak aby neskončilo v žaludku spolu s jiným druhem jídla.

Přijde mi to logické. Pozorovala jsem věc sama na sobě a dospěla jsem k názoru, že je to čistá pravda a je velice rozumné se jí řídit.

Ale o žádné studii nevím. Mnoho ájurvédských principů je už dávno ověřených vědecky, ale přece jen, jsou jich tisíce, a indičtí vědci nestíhají odexperimentovat všechno:)

Dnes tu máme všechny ty raw-foodisty a smoothie-freaky, kteří ovoce a zeleninu kombinují o sto šest a myslí si, kdoví co dělají pro své zdraví. Párkrát jsem zkusila tohle pravidlo zmínit. Ti přemýšlivější se nad ním zamyslí. Ale řada lidí si pohrdavě odfrkne: “Pchá, nějaká ájurvéda, to jsou nevědecké pověry, ukaž mi důkaz!”

Umožní jim to samozřejmě nic neměnit a dál věřit smoothie ze supermarketu, kde pejsek s kočičkou smíchali osm druhů zeleniny a čtyři druhy ovoce z pěti kontinentů... Jak se po něm doopravdy cítí jejich bříško, není potřeba pozorovat, to jsou ty nespolehlivé “subjektivní informace”.....

Jak bych to shrnula?

Tisíce zdrojů se tváří jako “objektivní informace”. Co se týče životního stylu, můžeme si vybrat, čemu chceme věřit, a pak si vygooglit “výzkumy”, které nám to “dokážou”.

A nebo si můžeme vybrat, co nám z dostupných informací naší inteligencí, zdravým rozumem a intuicí dává smysl, a to ještě ověřit tou úžasnou základní vědeckou metodou: experimentem se svými subjektivními prožitky v praxi :)