Příběh jedné posedlosti

Tento blog bude na neobvyklé téma, které na první pohled mezi ostatní příspěvky nezapadá. Není tomu úplně tak, do tematiky se ve skutečnosti docela hodí (viz. dále:). 

Potřebuju o tom příběhu něco napsat, abych ho konečně dostala z hlavy :)

Normálně nekoukám na seriály. Nebaví mě tak dlouho sedět před obrazovkou. Proti většině lidí okolo sebe jsem viděla minimum filmů, ze stejného důvodu. Pohyblivé obrázky pro mě musí mít v nějakém směru opravdu obrovskou přitažlivost, musí mi něco hodně hlubokého sdělovat, abych byla ochotna věnovat jim čas a omezovat kvůli nim svobodu svého těla. Není to pro mě normální způsob trávení času. Nestává se to často.

Stalo se mi to před časem v případě seriálu Breaking Bad, česky Perníkový táta, opravdu dokonalá studie proměny uťáplého profesora chemie v gangstera. Nadchl mě tolik, že jsem mu propadla a nadšeně stahovala díl za dílem – a pak se s ostatními těšila na pokračování. A teď to přišlo znovu, tentokrát v ještě větší míře, protože ten příběh měl 96 dílů. Jakživa bych nevěřila, že něco takového dobrovolně absolvuju. Jedná se o seriál Dexter.

Jde o obrovský popkulturní fenomén, takže dost pravděpodobně znáte, alespoň základní zápletku. Anebo víc. Ale přijde mi důležité popsat, o co jde, vlastními slovy.

Prosím nečtěte dále, pokud jste seriál neviděli, podívat se na něj chcete, a máte pocit, že by vám zkazilo prožitek, kdybyste se předem dozvěděli příliš mnoho. (takzvaný SPOILER ALERT !!! :)

Příběh

(pokud ho dobře znáte, možná to přeskočte – a možná ne:)

Příběh seriálu začal před 40 lety, neštěstím, které potkalo malého kluka, tříletého Dextera Mosera, v roce 1973. Jeho máma, Laura Moserová, byla závislá na drogách a živila se obchodem s kokainem. A okrádala své obchodní partnery. A k tomu si ještě přivydělávala donášením policii, a spala s policistou, pro kterého pracovala, jistým Harrym Morganem. Tenhle nebezpečný životní styl skončil tragédií: tři muži, kterým kradla kokain, ji překvapili v lodním kontejneru v přístavu a rozřezali ji motorovou pilou před očima jejích dvou malých synů. Kluci tam zůstali s mrtvou mámou, v krvi, zavření bez vody a jídla, tři dny.

Pak teprve dorazila policie, jako první právě detektiv Morgan. Popadl malého Dextera a odvezl si ho k sobě. A už nikdy ho neopustil. Adoptoval ho a staral se o něj jako o vlastní dítě až do své smrti.

Není to v seriálu jasně vysloveno, ale je dost pravděpodobné, že Dexter byl Harryho syn.

Starší chlapec Brian skončil v ústavu.

Dexter vyrůstal v rodině Morganových, která byla navzdory tátovým dobrodružstvím naprosto fungující, harmonická, láskyplná. Harryho žena Doris a dcera Debra ho přijaly za vlastního.

Když bylo Dexterovi okolo 10 let, začal si jeho táta všímat, že kluk je divný. Jiný, zvláštní. Měl odlišné zájmy než ostatní, neprojevoval normální emoce, místo basketbalových hráčů obdivoval sériové vrahy. Vymohl si na tátovi návštěvu v práci, na místě činu, místě vraždy. A tam nebyl šokovaný ale zjevně fascinovaný. A pak se v okolí začala ztrácet domácí zvířata a jednoho dne našel Harry na zahradě hrob plný psích a kočičích kostí. Uhodil na syna, a ten se přiznal, že má nezvladatelné puzení něco živého zabíjet.

Musela mezi nimi s Harrym být úžasná důvěra a blízkost – dokázali i o takovéhle věci mluvit otevřeně, Dexter se nebál poctivě svěřit, nic neskrýval, popsal, co se s ním děje. A přiznal, že by chtěl zabíjet i lidi, jen si zatím netroufl. Protože by se to tátovi a mámě nelíbilo.

Zděšený Harry vyhledal pomoc – psychiatričku Dr. Vogelovou, specialistku na psychopaty. Ta mu potvrdila to, co si myslel: že jeho syn zřejmě je v důsledku prodělaného extrémního traumatu trvale poznamenaný a jeho vražedné impulzy půjdou těžko potlačit.

Harrymu na Dexterovi nesmírně záleželo a nedokázal si představit nechat ho zavřít do nějaké instituce. Ale zároveň věděl, že nejde nedělat nic, nemůže čekat, až jeho syn vyroste a opravdu někomu vezme život.

Dr. Vogelová to chápala. Ke své specializaci se dostala tak, že její vlastní syn, psychopat, někoho zabil, a pak skončil v ústavu. Nikdy se přes to nepřenesla. Chtěla, aby malý Dexter dopadl jinak. A tak společně vymysleli plán. Rozhodli se naučit Dextera jeho nutkání kontrolovat, a zaměřit ho určitým směrem.

Harry se ve své práci detektiva vyšetřujícího vraždy často setkával s nepotrestanými zločinci. Vrahy a násilníky, které nebylo možno usvědčit, nenašlo se dost důkazů, „proklouzli systémem“ a vesele páchali zločiny dál. Občas z toho doslova šílel bezmocí. A právě tohle zoufalství ho dovedlo k přesvědčení, že pro někoho, jako je jeho syn, může na světě být užitečné místo.

Pod vedením Dr. Vogelové učil Dextera „kodexu“ - souboru pravidel, za kterých bude jednoho dne moct opravdu vyhovět svému puzení a zabíjet lidi. Prvním pravidlem bylo „Nenech se chytit.“ Druhým: „Jdi jen po těch, kdo si to zaslouží.“ Což bylo naprosto přesně definováno: měli to být pouze vrazi, o jejichž vině je jednoznačný důkaz, a kteří se rovněž prokazatelně chystají znovu zabíjet. Další pravidla už se točila kolem technického provedení: jako policista Harry vštípil nevlastnímu synovi principy a pravidla, jak se vyhnout dopadení.

Výuka probíhala na pravidelných loveckých výpravách. Zabíjení velkých zvířat přinášelo Dexterovi dočasnou úlevu od vnitřního tlaku, a Harry mu přitom vštěpoval pravidla kodexu a učil ho praktickým věcem.

Zároveň ho v běžném životě vedl tak, aby nebyl nápadný. Učil ho, jak předstírat, že je jako ostatní lidé. Předstírat normální emoce, normální zájmy, empatii, i když toho moc necítil.

Byla to zvláštní situace. Dexter na jednu stranu dostával totální podporu, totální přijetí. A na druhou dospíval s jasným obrazem sebe sama jako zrůdy.

Až když bylo Dexterovi 20 let, učivo zvládl perfektně a opakovaně otestoval „nanečisto“, dovolil mu umírající Harry poprvé zabít, zdravotní sestru, která vraždila nemohoucí pacienty.

V dalším životě pokračoval Dexter s jasným záměrem zařídit se tak, aby mohl být „sám sebou“. S vyznamenáním vystudoval medicínu, pak se ale, místo aby se stal lékařem specializoval na forenzní vědy. Zároveň studoval bojová umění.

Na začátku seriálu se setkáváme s dospělým Dexterem, třicátníkem, který pracuje jako specialista na krev na oddělení vražd policie v Miami. Ve svém denním životě je to po všech stránkách bezúhonný člověk – slušný a spolehlivý, pracovitý a pečlivý, přátelský ke kolegům.

Ve své profesi má spoustu příležitostí dostat se k materiálům o své „cílové skupině“ - nebezpečných a nenapravitelných vrazích. Vybírá si je většinou v práci, pokud si někoho vytipuje mimo zaměstnání, využívá policejní zdroje k získání důkazů. A pak, ve svém volném čase, tyto vrahy loví a zabíjí. Dělá to rituálním způsobem, kdy každého zločince napřed zneškodní zvířecím sedativem, přiváže nahého ke stolu v místnosti obložené plastovou fólií, pak ho probudí, přinutí podívat se na fotografie obětí a vede s ním rozhovor o tom, co spáchal. A pak ho zabije, obvykle bodnutím nožem, příležitostně jinými způsoby.

Tento postup vlastně má ledacos společného s „prací“ všelijakých filmových superhrdinů, kteří v podstatě dělají úplně to samé, jen o něco méně chladnokrevně. Ale Dexter si nic nenamlouvá. Ví, že skutečným nejhlubším motivem je jeho vnitřní nutkání, ví, že vraždí proto, že mu to přináší hluboké uspokojení.

Přitom ale i jeho motivace spravedlností je zjevně upřímná. A je rád, když může zachránit život nevinných lidí, které by jeho oběti jinak zavraždily. To vidíme mnohokrát v průběhu seriálu. Postava je plná paradoxů – na jedné straně očividný a reálný smysl pro spravedlnost a férovost a touha ochránit nevinné, na druhé ještě více očividná radost z brutálního násilí.

Je také zvláštním způsobem fascinován psychopaty, které vraždí. Je si vědom, že to jsou převážně lidé velice podobní jemu samotnému, liší se pouze tím, že jednají bez kodexu, bez pravidel. Ve svých konverzacích s nimi se snaží přijít na kloub jejich myšlení.

Těžko říct, jestli by někdo takový mohl v reálu existovat. Psychologové a psychiatři, kteří se k seriálu vyjadřovali, ale v zásadě říkají, že teoreticky ano: pokud by se skutečně stal tak nepravděpodobný příběh, kdy vraždící maniak je v přípravě na svou dráhu veden rodičem, jakým byl Harry.

V denním životě se Dexter naučil „zapadnout“, chovat se jako normální člověk, i když se jím vnitřně necítí. Pořád se ale dostává do situací, kdy si není jistý, jak jednat, jak reagovat, kdy si připadá neohrabaně a nemístně.

Na začátku seriálu se mu právě po mnoha pokusech podařilo navázat trvalý vztah. Našel si přítelkyni, ženu se dvěma dětmi, hluboce traumatizovanou z předchozího manželství s násilnickým narkomanem. Dexter je ve svém „oficiálním“ životě dokonalým opakem někoho takového, vzorným přítelem a partnerem, a Rita je šťastná, že konečně našla slušného muže.

Seriál je doslova „vyprávěn v první osobě“, neustále je v něm totiž přítomen vnitřní hlas hlavního hrdiny, který všechno komentuje. Divák je tak vtažen do jeho světa a stává se tichým komplicem.

Dozvídáme se, jak Dexter vnímá sám sebe – a velice brzy zjistíme, že ne vždycky říká úplnou pravdu. Například soustavně tvrdí, že nic necítí. Z jeho činů a reakcí ale je jasné, že mu opravdu záleží minimálně na jedné osobě na světě, nevlastní sestře Deb. Ta s ním pracuje na stejném oddělení, její životní touhou totiž bylo stát se policistkou. V první sérii se jí to podaří, a v dalším průběhu udělá na oddělení vražd slušnou kariéru. Paradoxně pak je hlavní náplní její práce chytat přesně takové lidi, jako je její bratr.

A ten jí v práci slušně pomáhá – svou pozoruhodnou intuicí ohledně všeho, co se týká vrahů.

V průběhu seriálu pak Dexter prožije mnoho zkušeností, v důsledku kterých začne lidských pocitů zažívat daleko víc, v podstatě se probouzí ze svého stavu vnitřního chladu, čím dál víc poznává opravdové spojení s jinými lidmi, a začíná mít i jiné priority než svůj „koníček“, který ho dříve úplně pohlcoval. Jeho vztah s Ritou postupně přestane být „zástěrkou“ a čím dál víc je doopravdy. Zjišťuje, že mu na ní a nevlastních dětech skutečně záleží, má je rád, chce se o ně starat, chránit je, sdílet s nimi radost. Ožení se s Ritou. Zplodí vlastního syna, kterého opravdu miluje a chce mu být dobrým tátou.

Zároveň ale pořád dál páchá své vraždy. Nedokáže přestat, jsou pro něj zásadní, pro udržování vnitřní rovnováhy, vlastně je potřebuje, aby mohl zbytek času vést svůj normální a stále uspokojivější denní život. Z toho samozřejmě vznikají obtížné situace. Musí svůj tajný život skrývat před rodinou. Občas dochází ke kolizím. Pořád se musí přetvařovat a lhát, i když nechce.

Později v seriálu jeho manželka tragicky zahyne, a on pozná jiné ženy, které o něm vědí víc... Pochopí, že jediné řešení je najít takovou, před kterou by mohl být opravdu sám sebou. Ale může někdo takový existovat? (neřeknu:)

Seriál pracuje s absurdní dynamikou, kdy hlavní hrdina v jednu chvíli celý od krve se spokojeným výrazem odklízí mrtvolu, vzápětí mu zazvoní telefon, a on se řítí pomoct ženě nebo sestře, okamžitě se přepne do naprosto normálního, slušného a sympatického člověka.

A postupně prochází transformací, kdy normálním člověkem čím dál víc opravdu chce být, ale neví jak, a občas je ze sebe naprosto zoufalý. A pak zase přijde chvíle, kdy se jeho „schopnosti“ opravdu hodí a on má pocit, že má na světě místo takový, jaký je, a je tu potřeba. Tyhle dva stavy se během seriálu přepnou mnohokrát.

Tím se samozřejmě prolínají příběhy případů sériových vrahů, které řeší oddělení vražd, a vždycky do nějaké míry i Dexter sám. A velice realisticky zpracované lidské příběhy jeho kolegů a jeho sestry.

Tolik story. Zdržím se dalších podrobností, pro případ, že jste neviděli a třeba byste se chtěli dívat. A naoopak, pokud byste další vyprávění chtěli, všechno je na Wikipedii :)

Co je na tom fascinující

Příběh lidské izolace

S tím se nejspíš identifikuje nejvíc lidí na všech kontinentech, všude v „civilizovaném“ světě. Nepotřebujete být zrovna vraždící maniak, abyste se cítili jako alien, který nerozumí ostatním lidem. Citová narušenost nějakého druhu je v našem světě tak častá, že už je snad skoro normální. Kdekdo zažil v dětství traumata, i když ne tak extrémní a krvavá - „jen“ obyčejnější a smutně běžné druhy psychického a fyzického násilí, a výsledkem je nějaká forma vnitřní prázdnoty a pocitu oddělenosti od ostatních.

Nikdy předtím mě vlastně nenapadlo si tyhle dvě věci spojit. Tedy to, že ten pocit izolace nějak souvisí s odlišným prožíváním emocí, a to zase souvisí se zážitky v minulosti. Samozřejmě že ano, je to logické, dává to smysl: ten, kdo zažil extrémní věci v době, kdy na to jako malé dítě nebyl vůbec připravený, musel utlumit a změnit svoje citové prožívání, aby vůbec přežil a vydržel. A to, co bylo tenkrát dobrou strategií, se později stává přítěží a překážkou spojení s ostatními lidmi. A je otázkou, jak z toho ven. A to, co vidíme v seriálu, je asi nejpřirozenější cesta – člověk napřed předstírá, snaží se ty věci dělat alespoň navenek, a postupně, skrze vztahy, třeba něco přijde doopravdy.

Tajemství, lež a pravda, důvěra

Všichni máme svá tajemství, i když třeba ne tak temná. Kolik toho můžeme odhalit ostatním lidem? Co už by nepřijali? Kdy je chránit, kdy je to v jejich zájmu a je vlastně slušné a fér neříct pravdu, a kdy naopak? Jsou možné intimní vztahy bez absolutní pravdy a sdílení, jsou skutečné?

Dexter má opravdu rád Ritu, ale na určité úrovni nejsou nikdy spolu. Ona nemůže vědět, s kým žije, kdyby se to dozvěděla, byl by konec. Ze všech jejich společných situací podle mě plyne jasné poučení, že takhle vztah nikdy doopravdy fungovat nemůže, i když je v něm láska.

To už dávají daleko víc smyslu jeho další vztahy, se ženami, které o jeho temnotě vědí víc, třeba jí i kus sdílejí – jsou opravdovější, i když třeba časem skončí nebo dopadnou špatně.

Tajemství nemusí vždycky být o zlu. Může být o něčem, co není nějak absolutně špatné, ale ten druhý by to prostě nepochopil, nepřijal, protože je z jiného světa. V této podobě myslím, že něčím srovnatelné situace mohou znát i docela normální lidé.

Nutkání a obsese

I to je nesmírně běžné. Představitel Dextera, Michael C. Hall, v jednom rozhovoru říká, že ve svém ztělesnění postavy samozřejmě nemohl čerpat ze svých vlastních vražedných impulzů, ty nemá, ale snažil se pracovat s nutkáními, která zná, a těch samozřejmě má svou vlastní sbírku.

V jedné části seriálu Dextera jeho žena podezřívá, že bere tvrdé drogy, protože neví, jak jinak si vysvětlit jeho divné chování a toulání po nocích. A Dexter zase už neví, co by jí řekl, a tak se „přizná“ a nechá se přinutit začít chodit na setkání „Narcotics Anonymous“. Napřed se tam neuvěřitelně nudí, pak ale šokovaně zjistí, že to, o čem ostatní účastníci na schůzkách mluví, je mu nesmírně povědomé. Narkomani hovoří o vnitřní prázdnotě, nezvladatelném nutkání, a krátkodobém vnitřním uvolnění, které nastane, když podlehnou. Je to úplně to samé, co prožívá on, jen jejich způsob vybití je jiný.

A s narkomany Dexter sdílí i pocit posedlosti, pocit, že v něm žije cosi temného, co ho odděluje od lidí a nutí do násilí, co touží být „nakrmeno“. Jen u něj jde o mimořádně extrémní a destruktivní způsob krmení, to je jediný rozdíl.

(Zase ale, jeden psycholog v jednom textu poznamenává, že sice naštěstí většina lidí nemá temnou stránku tak brutální, jako filmový Dexter, málokdo ji ale zase tak důkladně kontroluje a přebírá za ni tolik zodpovědnosti.)

A opět, nemusíme jít do těchto extrémů, nemusíme být ani zabijáci, ani závislí na tvrdých drogách, abychom znali tenhle pocit. Já teda závislá na tvrdých drogách kdysi byla, takže vím úplně přesně, o čem to ti všichni mluví, je to v seriálu popsané perfektně, tak realisticky, až z toho jde husí kůže.

Ale v zásadě i „menší“ nutkavé obsese, ty „obyčejné“, které zažívají miliony lidí, fungují na podobném principu, je to jen otázka intenzity. I když třeba ty „velké“ překonáte, ta prázdnota, která se dožaduje zaplnění něčím vnějším, obvykle ne zcela konstruktivním, je tam pořád. Rozpustit ji a transformovat je úkol na celý život, pokud tedy hodně, hodně moc chcete....

Spravedlnost

Náš svět je plný nespravedlnosti. Anonymní, masová průmyslová společnost vytváří mnohem více psychopatů a různě deformovaných jedinců, než jich kdy bylo v přírodních společnostech, a zároveň jim dává podmínky, jak operovat skrytě, nepozorovaně a beztrestně. Setkala jsem se s tím už jako malé dítě, že bohužel existují lidé, kteří soustavně ubližují ostatním, a zároveň jsou ve společnosti uznávaní a akceptovaní a nikdo je nezastaví a nepotrestá.

Je to smutně normální. Na naší planetě prý žije miliarda znásilněných žen. Celkem zjevně většině pachatelů těchto činů se nikdy nestane absolutně nic, dělá se jakoby nic. A tak je to i s množstvím dalšího násilí.

Určitě i proto Dexterovy činy působí často téměř sympaticky, a rozhodně jsou nás miliony, kdo seriálovému zabijákovi běžně drží palce, aby ty konkrétní gaunery dostal. I Dexterův představitel sám říká, že natáčení vražedných scén měl rád, že přinášelo katarzi, uvolnění. Dexterovy oběti jsou přesně ti jedinci, kteří by potrestáni opravdu být měli – a často nejsou, protože svoje zločiny umějí skrývat, umějí vytvářet slušnou fasádu.

Dokonalým příkladem je sériový vrah Trinity ve čtvrté sérii. Šedesátiletý pán s napohled dokonalou harmonickou rodinou, který po celé zemi buduje dobročinné stavby, chodí do kostela a pořád mluví o Bohu. A jinak šílenec, násilník, ve svém tajném životě vrah žen a dětí, doma terorizující vlastní manželku a dospívajícího syna a dceru až k totálnímu psychickému zničení.

Jak už jsem zmínila výše, antropologům je dobře známo, že v kmenových společenstvích byl výskyt takových extrémních zločinů minimální. Jsou produktem městské společnosti s nadvládou jedněch nad druhými, válkami, bohatými a chudými, anonymitou, tím vším, čemu říkáme civilizace. I kdyby se v kmeni takový šílenec jako Trinity vyskytl, byl by velice rychle rozpoznán a zpacifikován. V malé skupině lidí, kteří žijí spolu, spolupracují a sdílí všechno, by mu to jednoduše neprošlo. Ve velkoměstě jako Miami ano.

A proto je v mnoha z nás neuspokojená touha po férovosti, právu a spravedlnosti, a seriál Dexter k ní promlouvá.

Potlačená temnota, potlačená agrese

Souvisí velmi s předchozím bodem. Naše společnost nás učí nebrat právo do vlastních rukou, spoléhat se na systém. Dává to v našich podmínkách smysl, ve stavu, v jakém společnost je, by to asi ani jinak nešlo, protože kdyby tomu bylo jinak, vynořila by se spousta pokřivených samozvaných mstitelů.

Zároveň to ale vyvolává tlak a deformace. Zvláště pokud systém nefunguje, pokud je nedostačující nebo zkorumpovaný. Slušní lidé zažívají frustraci, když nemají jak se bránit.

A někdy se nebráníme ani tam, kde bychom mohli a měli. Kde nejde o to někoho zabít, ale třeba někoho praštit (to je extrém), zakřičet, říct NE, zkrátka bránit se, obhajovat přirozená práva a zájmy své i svých blízkých. Kolik lidí tohle všechno potlačuje, a předstírá, že se řídí podivným pravidlem „nastavit druhou tvář“, protože to prý je „ušlechtilé“? A přitom si všechen ten vztek hromadí uvnitř.

Jistá míra agrese je podle mě přirozenou součástí života, patří do určitých situací. Temnota je druhou stránkou světla a také patří k životu. Opravdu nebezpečná se stává, pokud se snažíme ji popřít a zašlapat do země. 

Stává se, že ti nejodpornější násilníci jsou zároveň uťáplí chudáčci, co se v té „světlé“ polovině svého života nechají každým postrkovat sem a tam. Kdyby dokázali projevit normální, zdravou agresi, tam kde by byla na místě, říct třeba NE své matce, možná by si pak nemuseli svůj vztek vybíjet na nevinných.

A i kvůli tomuhle zřejmě je uvolňující dívat se na Dextera, jako na velkého a silného chlapa, který se násilí opravdu nebojí a občas ho použije někde, kde je skutečně na místě. Například zmlátí nevlastního otce kamarádky své dcery, když zjistí, že ten chlap tu holčičku systematicky bije. Na místech těla, kde to nebylo vidět. Což je zrovna jedna z těch častých a obvykle nepotrestaných forem násilí okolo nás.

Dexter vystrašil dotyčného chlapa k smrti a donutil ho, ať tu rodinu opustí. Nezabil ho, neublížil mu trvale, ale ukázal mu velmi jednoznačně, že mu jeho jednání nemusí projít. 
Což mimochodem vůbec nebylo podle jeho kodexu, podle toho by se do takových věcí plést neměl, aby na sebe neupozorňoval. To už právě začal zjišťovat, že mu jde o něco trochu jiného než původně....

Nemůžu si  pomoct, přišlo mi to naprosto na místě. Viděla jsem v tom projevení archetypu bojovníka, síly, která v našem světě je často potlačená a deformovaná, a přitom občas, ve výjimečných, extrémních situacích, je jí třeba.
Některé formy chování prostě nelze tolerovat. Každý by měl vědět, že ať se v jeho hlavě děje cokoliv, nemůže si dovolit pro nějaké své vybití či uspokojení týrat děti. A pokud je natolik šílený, že mu to samotnému divné nepřijde, vědět, že tvrdě narazí, že to nepřipustí lidé kolem něho.

----------------------------

Ačkoliv pocit diváka z Dexterových vražd je často spíše pozitivní, seriál jako celek je nijak neglorifikuje. Spíše naopak. Řekla bych, že naprosto realisticky ukazuje základní problém s něčím takovým – násilí plodí další násilí. Hlavní hrdina sice svými činy často zachrání nevinné lidi, ale sám sobě přitahuje do života další neštěstí. Doplácí na to jeho blízcí, těch pár lidí, na kterých mu záleží. 

Přestože sám necítí výčitky svědomí kvůli vraždění jako takovému, neustále trpí dalšími a dalšími následky svého jednání, neustále ho dohání, neustále se děje něco, co ho pak opravdu bolí. Jako když přijde o svou ženu, nechtěně ublíží svému synovi, své sestře... Je to bludný kruh. Ač to na první pohled má všechno tak dobře pořešené, a často vypadá chvilkově spokojeně, jako celek je jeho život noční můra. Vidíme, kam vede násilí....nebo v menším, kam vede život založený na uspokojování temných nutkání. Vidíme, že to je něco, co by si dobrovolně nikdo nevybral.

Jistě, takovéhle seriály jsou svým způsobem také kanálem, jak mohou lidé vybít to nahromaděné napětí ze všeho, co okolo nich a v nich nefunguje, aniž by se něco doopravdy změnilo.

A proto je určitě někteří moji přátelé nemají rádi. Jako projev toho samého divného světa, jako jeden z prvků, které to celé udržují v chodu.

Ale pokud jde o takhle inteligentní příběh, který se dotýká tolika základních otázek, vyvolává tolik zamyšlení, ze kterého se pozorný divák sledováním vlastních reakcí může dozvědět tolik o sobě samotném, vidím v jeho existenci smysl, jsem pro.

Je také vidět, že se na seriálu podílela spousta dobrých a zajímavých lidí. Museli mít důvod, proč je to drželo, tolik let. Podle mě měli řadu dobrých důvodů. Jsem vděčná, že jsem se s tímhle fenoménem mohla setkat, přinesl mi hodně pochopení.