I tento text byl napsán před
několika měsíci. A konkrétní otázku, nad kterou se zamýšlím, jsem si díky němu
vyřešila: uvědomila jsem si, co je pro mě smyslem focení na
mobil. Přeju si inspirovat přátele, aby víc chodili do přírody:)
Záměr je tedy jasný. Vím, co fotit, kdy a proč, a co pak s tím.
A ověřila jsem si, že přestože moje fotky nejsou žádné velké
umění, na ty správné lidi jistý efekt mají :) Díky tomu jsem
teď s touto digitální činností v souladu a mám z ní dobrý
pocit. Nefotím už „jen tak, protože můžu a protože to dělají
všichni“, a tak ani nepochybuju o smysluplnosti tohoto
chování.....
Následující text je právě o
otázce „Proč tohle dělám? Chci to opravdu dělat? Jak to chci
dělat, kolik tomu chci věnovat energie, k čemu to má být?“
Otázky, které má v dnešní době plné požíračů pozornosti
rozhodně smysl si klást ohledně všech činností, zejména těch
virtuálních...:)
Před pár dny jsem na procházce v
Brdech udělala pár fotek. Po návratu jsem je nahrála na Facebook.
Nasbíraly několik liků.
Běžné chování? Pro mě ne tak
docela. Až do svých 35 let jsem nepocítila potřebu vlastnit
fotoaparát. Nikdy jsem moc nechápala, co na tom zaznamenávání
všichni vidí. Zážitky jsou zážitky. Když probíhají, přeju
si je prožít. Když skončí, jsou navždy pryč – k čemu je
dobré dívat se na jejich dvourozměrný záznam?
V roce 2011 jsem si pořídila první
smartphone s fotoaparátem. A tak jsem to zkusila. Trochu. A trochu
jsem tomu přišla na chuť, trochu už chápu.
Když jsem na cestách či v přírodě
viděla něco krásného, cvakla jsem to, abych to mohla sdílet s
dalšími lidmi. Ta idea má něco do sebe, i pro mě.
Vzpomenu si jednou za čas, a pak
udělám pár fotek, přidám na Facebooku další album.
Například tento čtvrtek. Ale poté,
co jsem se chvíli probírala starými alby a snímky, vrátily se mi
ty pochybnosti....
Samozřejmě, pokud je někdo skutečný
fotograf, vytváří krásné snímky, jež předávají mnoha lidem
esenci něčeho, důležité informace, pohledy na místa, která si
přejí navštívit, atd – to jako umění naprosto chápu a
respektuju. Takový člověk taky cítí hluboké nadšení, cítí
se k tomu povolán, ovládá techniku a technologii, zajímá se o
problematiku, a tak dál... Jsem ráda, že takoví lidé existují a
zprostředkují mi obrazy vzdálených míst nebo zásadních
událostí.
Ale mám to dělat já? Je to opravdu k
něčemu dobré? Všechna místa, kam chodím, už nafotil někdo
jiný, často velmi profesionálně, pro ilustrační snímek stačí
zagooglit.
Když chodím a fotím, jemně ale
citelně mě to ruší od – chození a vnímání....
A co následuje pak? 20, nebo i 40
minut třídění, upracování, nahrávání...
Vypadá to jako nic – ale chci
věnovat dvacet minut svého dne sezení u počítače a řešení
něčeho, na co pak několik lidí na pár sekund vrhne pohled?
Čas je nesmírně vzácný, čím dál
vzácnější. Těch dvacet minut jsem mohla věnovat třeba tanci –
a pro moje tělo je velký rozdíl, jestli za den tančím o dvacet
minut víc nebo méně :)
Mohla jsem je věnovat psaní vlastního
textu, jako je třeba tento. Psaní mi jde daleko lépe než focení,
ve kterém profesionálkou nikdy nebudu...
Mohla jsem je věnovat hlubokému
rozhovoru s někým blízkým...
Mohla jsem vyjít ven, na čerstvý
vzduch, pod stromy, a zažonglovat si tam...
Skutečná otázka pak je: jaký smysl
mělo zvolit si ze všech možností, jak strávit čas, zrovna fotky
a počítač?
Pokud moje fotky někoho na Facebooku
ovlivnily, tak, aby se jeho v životě něco reálného změnilo k
lepšímu, například aby se v příštích dnech zvedl ze židle a
šel se sám projít do kopců – pak za to těch dvacet minut
stálo. Kdyby takto reagovali dva, tři lidé, stojí mi rozhodně za
to věnovat dalších dvacet minut i příští týden, a ten
další......:)
Ale stalo se to? Nebo na ně jen mrkli,
věnovali pár vteřin pozornosti, pomysleli si „hezké“, a dál
už nic? Nebo dokonce svým maličkým kouskem přispívám k velké
virtuální iluzi: „prohlížím si pěkné věci na Facebooku,
tedy jsem...?“
Jestli je to takhle, pak to dělat
nechci. Ráda tuto činnost přenechám těm milionům jiných, které
podobné úvahy netrápí.
Zatím mám pocit, že pokud si VELMI,
VELMI ohlídám, kolik času věnuju, a budu přesně vědět k
jakému účelu, nebude to o žádném „nevím co by“, tak je
přidávání fotografií v pořádku... Ale zkusím asi udělat
nějaký malý průzkum, jestli to je k něčemu dobré...
Celý tento text se ptá o smyslu. A
nejde jen o cvakání a uploadování fotek. Jde o veškerou naši
virtuální aktivitu...
Je to všechno moc hezké, celé to
sdílení, zaznamenávání, všechen ten obsah....ale fyzická
realita toho je, že sedíme v nehybné a nepřirozené poloze a
zíráme na přístroj, který je silným zdrojem záření. To
děláme. Za všechen ten obsah platí naše tělo docela vysokou
cenu v podobě zničených zad a kloubů a atrofovaných svalů a kdo
ví čeho všeho ještě, a pokud u toho sedíme dobrovolně mimo
pracovní dobu, platíme především svým vzácným časem, časem
ve kterém bychom mohli žít lidský život, ve volném prostoru, v
těle, s živými lidmi.
Může to být dobrý obchod, může to
stát za to. Pokud ve virtuální realitě děláme to správné.
Tvoříme něco, na čem nám opravdu záleží. Komunikujeme s
lidmi, na kterých nám záleží, které bychom třeba jinak
nepoznali, nebo s nimi bez technologie zdaleka nemohli být tolik v
kontaktu. Dozvídáme se věci důležité pro naši životní
cestu... Zažíváme skutečnou radost....
Nebo se třeba jen díváme na ty hezké
věci, pokud je to momentálně to nejlepší, co můžeme dělat.
Musíme stejně sedět v práci a koukat na počítač...jsme doma
nemocní...a tak podobně....
Ale jak často je to prázdné? Jak
často sedí otec u kompu a hodiny třídí fotky z dovolené místo
aby byl přítomen v životě svých dětí?
Jak často chatujeme, zatímco venku je
sobotní odpoledne, svítí slunce a rozkvétají stromy? To nemusí
být špatně, možná OPRAVDU zrovna je důležitější chatovat -
ALE - chatujeme zrovna se svou životní láskou, chatujeme o svém
životním projektu nebo s nejlepším přítelem, který potřebuje
pomoct......nebo jsme se jen zasekli a plácáme prázdnou slámu,
zatímco venku nenávratně ubíhá volný den, který jsme měli
šanci strávit jako živí lidé v těle?
Virtuální realita vytváří zvláštní
druh příjemného pocitu, pocitu pohodlí.
Ale někde pod tímhle silným,
zvláštně umělým pocitem se schovává druhý pocit, jemný
hlásek našeho vědomí, a ten ví naprosto přesně, jestli zrovna
u toho počítače máme být, a jestli tam děláme to pravé....
Alespoň tedy ten můj, věřím ale, že to tak funguje obecněji,
protože podobně je to se všemi pastmi moderního světa, a to jsme
si vzájemně potvrdili s mnoha lidmi.
Když děláme ty věci, které nejsou
pro naši duši, tělo či ducha to pravé, vlastně to cítíme,
cítíme zvláštní tupé nepříjemno způsobené potlačeným
hlasem svědomí... Musíme si zdůvodňovat, racionalizovat, proč
si volíme zrovna tohle, a proč je to skvělé a úžasné....
Když děláme to správné, nic si
odůvodňovat nemusíme. Prostě víme. Jsme v proudění. Jsme živí
a spokojení. Ať už jsme u počítače nebo v lese na skále.
A ještě jedna myšlenka k tématu:
virtuální svět nám pořád dává „něco k dělání“.
Nekonečně variant „něčeho k dělání“, rozptýlení pro
mysl. Mnohdy jsou to krásné a pozitivní aktivity.
Ale proč vlastně potřebujeme tolik
rozptýlení pro mysl?
Co by se stalo, kdybychom se zastavili
a rozhlédli?
-------------------------------
(Autorka byla od 90. let nadšenou
fanynkou Internetu, patřila k úplně první vlně lidí s domácím
internetovým připojením, strávila tedy na Síti velký kus svého
dospělého života:)
