Procházka – ztracená radost

Kde jsou všichni? Tahle otázka mě napadá pořád znova, když chodím překrásným okolím svého bydliště, lesy a loukami, otevřenou krajinou s výhledem na Šumavu.

Když jsem byla malá, potkávali jsme na takových místech všude lidi. Důchodce s holí a pejskem. Maminky s dětmi. Hrající si větší děti. Zamilované párečky. O víkendech kdekoho, každého, mladí i staří prostě vyrazili na vzduch.

Ještě před dvaceti lety, když už jsem chodila na své denní procházky do přírody, které potřebuju k životu, sama, byla všude spousta lidí. Ubylo samotných dětí, ale zůstali důchodci, maminky a kdokoli, kdo zrovna měl volno a chuť být venku.

Dnes nikde nikdo. NIKDO. Když vyrazím ven v létě, o víkendu, v překrásný den zalitým sluncem, potkám dva, tři lidi, běžce, jednoho pejskaře, celé.

Mimo víkend nikoho. Zdá se, že důchodci, maminky, nebo lidé pracující v noci už čerstvý vzduch a les nepotřebují.

V zimě nebo při jakémkoli jiném než horkém a jasném počasí také nikoho. Koulování a sáňkování očividně už nefrčí.

Dnes je krásný zimní den. Leží sníh. V lese to vypadá jako v televizních pohádkách :) Akorát ty děti tam nejsou.

Je teplo, mírně nad nulou, v bundě a oteplovačkách žádný problém.

Vím, že nějací lidé do přírody ještě chodí. Jen ne do té okolo naší vesnice. Musí to být Příroda s velkým P: oficiální turistické stezky na atraktivních místech. Kdybych se sebrala a jela hodinu autobusem a vlakem ke slavné hoře Kleť, a vyšlápla ji po hlavní značené cestě, pár sportovců tam potkám i dnes. O víkendu tam je lidí docela hodně. Vystoupají na kopec. Všichni stejnou cestou. Na těch ostatních nepotkáte nikoho. Trvá to zhruba hodinu. Zpátky sjedou lanovkou nebo na koloběžce, ti nejodolnější půjdou po asfaltce.

Ale to je Akce. Akce s velkým A, Sport s velkým S. Jede se autem někam, a tam se dělá Něco. A dělá se to v drtivé většině případů jen jednou za čas.

Zdá se, že prostě vyjít z domu a zapadnout do krásného lesa přímo za ním už se nepovažuje za dostatečně atraktivní.

Někdy si připadám jako poslední člověk s touhou jen tak se toulat ve stínu korun živých bytostí, na svěžím pošumavském vzduchu."Bez důvodu“: není to ani trénink, ani nemám psa, ani to není Výlet. Prostě se jen jdu projít.

Když jsem to zmínila před lidmi, že potřebuju, nejlépe každý den, nebo co to jde, chodit chvíli jen tak přírodou, už se mě pár známých v úžasu zeptalo „co mi to dává“. Jako by člověk musel mít nějaký speciální důvod chtít chodit venku.

Chápu, že mnoho lidí nemá čas. Taky ho tak moc nemám, některé dny se nepodaří, jindy je to chvilička. Je toho opravdu hodně k dělání. Ale "mít čas" je taky o prioritách. Jestli ve chvíli, kdy už nemůžete a potřebujete vypnout, vyjdete z domu, nebo uděláte něco jiného. Dnes je asi zvykem spíš to něco jiného.

Už jsem to skoro přijala, že chodit "jen tak" ven je zvláštní zvyk, teď jsem si ale přečetla pěknou knihu o zvycích mnoha slavných spisovatelů, malířů, skladatelů a dalších tvořivých lidí. Většina z nich žila v 19. a 20. století. A všichni, nebo téměř všichni, 150 ze 160 lidí nebo tak nějak, chodili denně na procházky. Někteří mnohem delší než já, třeba 4 hodiny. Přišlo jim to jako samozřejmá potřeba, když trávili tolik času u stolu nebo v ateliéru.

Takže ta touha, co cítím, je normální. Nebo alespoň byla.

Co se s ní stalo?

Často se divím, kde všichni ti lidé jsou. Co dělají, když tedy už nechodí ven? Co dělají v těch místnostech?

Nejvíc mě to napadalo, když jsem žila v Praze Modřanech. Bylo to tam stejné jako v mém současném bydlišti na jihu Čech. Modřanská rokle a Cholupický les, krásné příměstské lesoparky, byly liduprázdné. Po hlavní asfaltce v rokli sem tam produsal běžec se sluchátky. Jinde nikdo.

Všude kolem těch lesů se tyčí paneláky. Žije tam okolo asi sto tisíc lidí. To tráví všechen svůj volný čas v maličkých, nízkých panelákových pokojících? CO TAM DĚLAJÍ?

Taky mám ráda internet, youtube, knížky. Ale když jsem příliš dlouho v místnosti, začnu se cítit stísněně a potřebuju ven.

Vyvinul se, aniž bych si toho všimla, nějaký nový druh člověka, člověk pokojový, který podobné potíže už necítí? Přijde z práce, zavře se v pokoji, časem jde spát, ráno vstane, jde na autobus, či sedne do své osobní malé krabice na kolech, jede do velké krabice, kde pracuje, večer se vrátí do malé krabice, necítí žádné nepohodlí, nenapadne ho vyjít ven a prozkoumat okolí?

Zdá se, že tomu tak je. K opuštění domovské krabice musíme mít ten Důvod. Obvykle setkání s jinými lidmi v jiné krabici.

A nebo má většina opravdu tak extrémně málo volna, že nezbývá sebemenší prostor a energie? I to je možné, a pokud to tak je, je to docela drsné.
Ale každopádně, to vědomí, že vyjít do volného prostoru je základní potřeba, se opravdu nějak vytratilo.

Žasnu, když jedu na párty na horské chatě. Většinu účastníků celý víkend vůbec nenapadne objekt opustit. Zůstanou namačkaní v teple a smrádku uvnitř. Krásná příroda stačí za oknem. Kamarády třeba ani nenapadne přivézt si vhodnou obuv a oblečení, aby se mohli jít projít. A pak se jede zpátky do města.

Zdá se, že mnoho lidí si dovolí být venku teprve tehdy, když za to zaplatí mnoho peněz. A tak cestují do vzdálených zemí a tam putují po horách a národních parcích. A často se na blozích dočtete, jak je to úžasné, že konečně našli liduprázdná místa bez turistů.

Kdyby se šli projít doma za barákem, našli by naprosto liduprázdná místa úplně zadarmo :)

Cestování na krásná místa v přírodě je úžasná věc a jsem pro. Ale moc nerozumím, proč je to něco, co se dělá jen o dovolené a jen v cizině, nebo alespoň někde daleko, kde je ta oficiální Příroda.

Představuju si, co asi bude za dalších 20 let. Moc tedy doufám, že ještě budou lesy. Kamarád, který má velké hospodářství, lesy vlastní a stará se o ně, říká, že lesy, jak je známe, pomalu usychají kvůli klimatickým změnám. Ač se to letos nezdá, prostě není dost vody, prostě neprší, neprší tak jako dřív, vláhy je čím dál méně. Smrky a borovice nezvládají, umírají jeden za druhým a musí se kácet. Můžeme se snadno dočkat holých pahorků.

Většina lidí si toho ani nevšimne.

Pokud to dopadne nějak lépe a lesy vydrží, možná za dvacet let budou úplně pusté, lidská noha tam nevkročí, pokud tam nebude v práci.... Moc doufám, že pracovat se tam bude dál, že se tam bude hospodařit, lesníci tam budou svými traktory udržovat cesty, a díky tomu nevznikne neproniknutelná divočina, kterou už by se nedalo chodit....

Ale kdo ví, třeba se trend změní. A nebo se nezmění, ale vznikne malá semknutá menšina těch, kdo si budou přát dál používat své nohy, dýchat vzduch a vnímat volný prostor, a s těmi budeme v těch pustopustých lesích společně stárnout, a užívat si toho klidu, ticha a prázdna.

Co bude s ostatními? Bude jim uvnitř dobře?

Nebo nás to čeká časem všechny, že už to půjde jen uvnitř, až už bude příliš velké horko? A současná fáze je přípravou?

V tom případě chci chodit ven, dokud to jde.

Když jsem byla malá, mluvívalo se o hulvátech, kteří v lese řvou nebo kouří, o tom, jak se v lese chovat a nechovat. S tím už opravdu není problém. Takoví lidé většinou zůstanou doma. Maximálně na ně narazíte v hospodě před horskou chatou. Výjimečně na některé z těch frekventovaných cest. Alespoň nějaká výhoda.

Říkám si, že bych chtěla zkusit častěji vylákat ven další lidi. Zřejmě k tomu ale budu muset vymyslet ty Důvody s velkým D.

Vědci jsou na mé straně. Prokázali, že chůze podporuje myšlení, integraci informací, pochopení... Proto také Steve Jobs pořádal místo porad dlouhé výlety:)

Pak jsou tu samozřejmě takové drobnosti jako že chození je nezbytné k normální funkci metabolismu, to se ví už dávno.

Nepochybně i o čerstvém vzduchu a volném prostoru takové studie existují, měla bych je vygooglit :) Dnešní lidé chtějí věděcká data.

Duchovní autority zase říkají, že jde o důležitou formu meditace.

To jsou dobré základy, pak to ale bude chtít dát pěkně do slov, jak to cítím já. Co že to tedy dává:)) O tom napíšu zas nějaký příští den.

Absurdnosti světa: Pizza s automobilovou příchutí

Nádražní třída je jedna z nejfrekventovanějších ulic v Českých Budějovicích. Auto za autem, ve čtyřech pruzích, hustý provoz nebo zácpa po většinu času.

Bohužel se tu před nádražím nachází rovněž zastávka autobusu, na které občas musím chvíli čekat, jiné zastávky jsou opravdu daleko a nejde se na ně příjemným prostředím.

Samozřejmě si dám pozor, abych tam nebyla ani o minutu déle, než je nezbytné, pokud přijdu dřív, počkám do posledního okamžiku uvnitř nádraží.

Pak si dám na obličej masku nebo šátek, protože na zastávce se dýchat opravdu nedá. Asi nemusím podotýkat, že nikdo jiný to nedělá, tento nepochopitelný fenomén už jsem zmínila v dřívějším příspěvku. Lidé tam sedí, stojí, klábosí.

Teď ale přibyl jev ještě bláznivější.

Přímo na zastávce otevřeli pizza okénko. Pán v něm stojí, od rána do večera. Kousky pizzy v něm leží, sice za sklem, ale samozřejmě hustá směs jedovatého plynu neváhá vstoupit za okno.

Lidi to kupují. A jedí. Někteří přímo na zastávce.

Chápete to?

Kromě toho, že ten bordel dýchají, ještě si ho dávat nalepený na pizze a polykat ho spolu se sousty? A vůbec jim to nepřijde divné. Co mají se smysly? Ale to už se opakuju, o tom už jsem psala....

Teď jsem se tam nachomýtla nějak blízko. Měli v akci pizza tyčinky. Vystavené přímo na pultíku, tedy nechráněné absolutně nijak, ani tím plexisklem, jako ta pizza.

Pán mě oslovil a začal mi je nabízet. Zadarmo.

Říkám, že děkuju, nechci.

Nechápal. Jak můžu odmítnout něco zadarmo?

Vypadaly opravdu dobře, propečeně, zdařile. Kdyby neležely na tak hrozném místě, dala bych si.

Tak jsem mu to řekla. Proč je nechci. Že přece nebudu jíst něco, co se povalovalo v tom mastném čmoudu tady.

Vyvalil na mě oči. Změnil se mu výraz. Vypadalo to, jako by si na maličkou chvíli uvědomil, kde je a co dělá. Možná, možná, možná, ho i napadlo doslova, co dělá on: že za pár korun na hodinu dobrovolně celý den dýchá strašný koktejl chemikálií. Že by třeba mohl dělat podobnou práci raději někde na normálním místě...

Pak se mu oči zase zamlžily a odvrátil se. Nechtěl to vědět.

Mně přijel autobus.

Začala jsem přemýšlet nad dalšími strategiemi, jak se tomu smutnému místu vyhnout úplně.

Denní rituály tvořivých lidí

Mason Currey: Daily Rituals

Moc dobrá kniha. Velice ji doporučuji každému, kdo cítí potřebu ve svém životě něco konkrétního sám za sebe tvořit, tedy pracuje individuálně, musí si svou práci sám rozvrhnout, motivovat se k ní, vydržet u ní.

Autor dal dohromady informace o denním režimu cca 160 známých lidí, převážně spisovatelů, ale i malířů, hudebníků, atd.

Co si z toho jde vzít, i pro kohokoli z nás obyčejných lidí?

Obrovská rozmanitost. Každý jsme jiný. Zjevně nemá smysl srovnávat se a nutit se do nějaké „správné“ jednotné cesty, jak na to. Například je tu nekonečná variabilita v tom, kdy komu vyhovuje pracovat (noc, den, odpoledne, kratší či delší bloky).

Ale zároveň platí určitá obecná pravidla.

Někteří z těch slavných mužů a žen vedli asketický život, jiní byli nehorázní pařiči a hedonisté. Někteří žili ve víru společenských aktivit, jiní v totálním ústraní.

Ale všichni si na svou práci našli čas. Pravidelně. Obvykle každý den ve stejnou dobu. Zajímavé bylo, že i ti, kdo trávili celou noc pitkami, vesměs ráno vstali, někdy vyloženě brzo, a hodiny a hodiny tvořili. Zřejmě na to měli dost energie, zvládat obojí. Kdyby jí neměli, předpokládám, že by přednost dostalo tvoření.

Naprostá většina ale vedla rozumný, vyvážený, klidný život. Jejich hlavním dobrodružstvím byla jejich tvorba. Jejich režim byl pravidelný. Téměř všichni chodili na procházky, někdy vyloženě dlouhé. Většinou měli ve svém dni nějaký vyhrazený prostor pro pohodu s rodinou a přáteli, a velké, pevně dané bloky času na svou práci, na které se nesahalo.

Řada jich také musela chodit do zaměstnání nebo měli jiné pevně dané povinnosti. Pak si našli čas na tvoření brzy ráno, v noci, apod.. Jejich kreativita v nalézání řešení je obdivuhodná. Stanoveným režimem se řídili, klidně dlouhá léta, než se jejich situace zase nějak změnila.

Kniha vyvrací představu o bláznivých bohémech. Pokud jsou ti popsaní lidé nějakým reprezentativním vzorkem, pak většina lidí, kteří něco pořádného vytvořili, měla ve svém životě řád. I ve svých zvycích, dokonce i ve svých zlozvycích a závislostech.

To je velice zajímavé u těch, kdo žili v minulém či předminulém století. Třeba i takový zvyk jako kouření měl svá pravidla. Dotyčný věděl, že si v ty a ty hodiny v klidu sedne a vychutná si dýmku nebo cigaretu. Často s limitem, kolik a jak dlouho.

Tak nějak si myslím, že to bylo daleko zdravější, než dělat to samé nevědomě a bez jakéhokoli systému (odhlédněme-li ještě od toho, že jejich kuřivo, pití, atd bylo bez chemických přísad).

Zajímavé je, že většina těch lidí měla velice dlouhý život. Samozřejmě převážně ti klidnější a rozumnější :), ale našly se i výjimky, tedy kaliči, co si vesele žili do 90 let:). Zdá se, že tvořivost je zdravá.

Jedinci, kteří se uštvali v 50, případně umřeli ještě mladší, tvoří jasnou menšinu, rozhodně to nevypadá, že by to byli typičtí umělci.

Co mají ještě společného? Všichni byli posedlí touhou předat nebo sdělit něco světu. A místo aby ji v sobě pohřbili, šli za ní a věnovali jí čas.

Někdy obrovské množství času. To je další myšlenka důležitá pro dnešní dobu. My většinou chceme výsledky hned. Pokud se to nedá udělat a hodit online do 3 dnů, je to pro mnoho lidí už moc nadlouho :)

Někteří z lidí v této knize pracovali na svém životním díle 10-20 let, než ho zveřejnili. Trpělivě hledali správnou podobu, studovali, vytvářeli verze a pak je roztrhali....

A to poslední – z výše uvedeného už to vlastně vyplývá: nerušenost. Rozhodně u práce nekontrolovali Facebook. Je tam pár žijících, současných autorů, a ti většinou říkají, že pracují na počítači bez Internetu. Všichni se ponořují do toho, co dělají.

Kniha se snadno čte, textíky o jednotlivých umělcích jsou na pár odstavců a můžete je zhltnout kdekoliv, kde máte minutu času. Stojí za to.

Jemné rozlišování čemu věnovat čas

Život ve 21. století je hodně, nesmírně moc, o učení rozlišovat, co je pro nás opravdu důležité, na čem nám opravdu záleží, a na čem ne.

Fascinuje mě pozorovat tento proces, jak pokračuje.

Souvisí to i s věkem, samozřejmě: mnoho věcí, které by mě dříve na chvíli bezvýhradně nadchly, dnes okamžitě „prokouknu“ jako něco, co není úplně pro mě.

Ale ta jemnost rozlišování je zčásti nová.

Už po několika sekundách sledováni videa na youtubu si všimnu, jaký pocit ve mně vyvolává. Nadšení? Souznění? Nuda? Nezájem? Něco nesedí?

Pokud to stoprocentně „necítím“ nemám na to čas.
Jak říká jedna slavná autorka knih o vyhazování zbytečných věcí: v dnešním světě potřebujeme jen to, co cítíme jako hluboké, stoprocentní ANO. 

Právě jsem si toho všimla při zkoumání tématu taneční terapie. Klikla jsem na web jisté školy spontánního tance, o které jsem se doslechla, a dozvěděla se, že výcvik této metody je přístupný pouze vysokoškolsky vzdělaným s x terapeutickými kurzy, atd, atd. Tím se během několika sekund vyjasnilo, že certifikovanou učitelkou se nestanu:).
A nevadí mi to. Není to moje cesta. Jsem samouk a věřím ve věci, které jsou přístupné každému, kdo má (a prokáže, svým nasazením a přístupem) dostatečně hluboký zájem.
Jasně že v některých oborech vzdělání být musí, kdyby to byl kurz pro chirurgy, chápala bych ty podmínky :) Ale když jde o spontánní tanec, něco, co přece je přirozené každému....:)....?

Tak jsem se o té metodě chtěla alespoň poučit z youtube. Našla jsem si sedmidílný seriál o ní. Spustila jsem první díl a během několika minut se ukázalo, že to není ono. Pro mě je to příliš řízené, příliš konkrétní, příliš „terapeutické“.... Líbí se mi, co říkají někteří účastníci o tanci obecně, ale to je tak všechno. Mám k tomu respekt, věřím, že je to dobrá věc, která pomáhá lidem, ale vlastně se mi to ani moc nechce dělat.... Projela jsem rychle další dva díly, hotovo.

Přitom jsem se ale zároveň dozvěděla něco o tom, co pro mě je „ono“. Právě tím kontrastem. To je někdy velice užitečný vedlejší produkt toho uvědomění, že něco "nesedí" - zasoustředit se chvíli a položit si otázku, co by tedy sedělo :)

Věřím v hluboké ponoření do tance, kdy se člověk propojí se svým zdrojem, nechá spontánně vyvstávat pohyb a dospívá tím k pochopení, vizi, a také k uspořádání a uzemnění své energie. Tento proces potřebuje rámec, jistá pravidla, zároveň ale potřebuje být „nechán na pokoji“. Vstupujeme do něj se záměrem, vystupujeme z něj s výsledkem......ale aplikovat mezitím nějaká „cvičení“, je pro mě cosi navíc. Dokonce i slavný tanec 5 Rytmů, přestože této škole velice fandím, je na mě příliš strukturovaný, struktura mě ruší od meditace.....

Uf, takže už vím, co se nemusím učit :)

Ale o to větší výzva je pracovat opravdu s tím, co se učit potřebuju :)

Hned zavřít to, co není ono, opustit, odejít, nejít, atd, je jedna část. Druhá část je opravdu dělat to, co po veškerém tříbení zbyde :) A na tom doopravdy záleží.

Nachlazení versus pohyb, jídlo a emoce

Tento text jsem sepsala na podzim 2014. Dnes už naštěstí ve velkoměstě nežiji a hromadnou dopravou nejezdím. Ale jistě může oslovit mnoho lidí, kteří se v davech jiných lidí musí pohybovat dál. 

Každý den jezdím pražskou hromadnou dopravou. V tuto roční dobu je plná nemocných lidí. Nemohu tomu prostředí uniknout, tak alespoň pozoruju. Jací lidé kašlou a kýchají nejčastěji?

Okolo imunity a ochrany před nachlazením existuje několik jednoduchých principů, které jsem měla to štěstí pochytit v posledních letech.

Některé pocházejí z ájurvédy, konkrétně především ze seminářů Prashantiho de Jagera. Další jsou prostě selský rozum, pozorování sebe a reality.

Když se dívám kolem sebe, žasnu nad tím, že tak základní věci nejsou obecně známé. Vždyť by se je měly učit už děti v předškolním věku. Ale nejsou, zjevně nejsou. Především pořád vidím nemocné lidi baštit zahleňující potraviny, které jejich stav nutně musí zhoršit.

Samozřejmě, něco o imunitě každý víme, každý známe nějaké “babské rady”, jako citron, zázvor, česnek, každý máme nějakou individuální odolnost proti chladu a tak víme, že si třeba potřebujeme vzít šálu nebo čepici a když to neuděláme, bude zle.

Nejspíš jsme zaregistrovali i to, že odolnost se velmi sníží, když jsme vyčerpaní, málo spíme, příliš pracujeme.

Ale existují ještě další velice užitečné základní informace.

Ráda bych v pár slovech zkusila některé ty věci posdílet.

Strava

1. Hlen, chlad, vlhkost

Zimní měsíce jsou chladné a vlhké a svou samotnou povahou podporují tvorbu hlenu v těle. Zejména u lidí, kteří k tomu mají svou konstitucí sklony (to o sobě jistě každý ze zkušenosti víme sami). Pokud k tomu hodně jíme potraviny, jejichž povaha je také chladná a vlhká, zvyšujeme pravděpodobnost problémů. Které to jsou? Zejména všechny sladkosti (cukr) a mléčné výrobky – mléko, sýry, jogurty.... Týká se to i velkého množství sladkých ovocných šťáv, ale například i extrémně sladkého tropického ovoce - jíst tropické ovoce v naší zimě je velmi nepřirozené, jeho ochlazující povaha celkově uvádí tělo ve zmatek. Je prý dokonce statisticky prokázáno, že okolo Vánoc, kdy jsou děti krmeny spoustou pomerančů a sladkostí, prudce stoupne výskyt jejich onemocnění. Nemám zdroj, ale připadá mi to logické.

A dále do téhle kategorie patří bílé pečivo, to zvláštní plnidlo bez výživné hodnoty, které je v naši kultuře ze záhadných důvodů zvykem jíst po tunách (přitom je to spíš droga, kterou si dáváme jenom kvůli chuti a známému pocitu, tedy pro radost, než jídlo pro každý den...).

Odhleňuje naopak například syrová cibule, česnek, zázvor a další zahřívající koření, prospěšné je všechno, co nás prohřeje a povzbudí zažívání.

To neznamená, že bychom zahleňující potraviny nemohli, záleží na našem individuálním zdraví a odolnosti, ale prostě se hodí s jejich efektem v zimě počítat. Zmírní ho, když si spolu s nimi dáme právě třeba tu cibuli, zázvor, skořici, apod.. Pokud jsme nachlazení, je vhodné je vynechat.

Je docela pravděpodobné, že v případě bílého cukru je tu ještě jedna zdravotní souvislost: tato extrémně demineralizovaná nepřirozená substance při metabolizaci připravuje naše tělo o důležité látky a tím nepochybně ještě snižuje jeho obranyschopnost. (pozn. po letech: je tomu skutečně tak)

A k tomu pozorování z praxe: K nejvíce posmrkávajícím lidem v autobuse patří korpulentní dámy neurčitého tvaru, které mají jasné příznaky nadměrného požívání cukru (kromě tvaru těla např. popelavá uhrovitá pleť).

A když vidím v kavárně akutně nemocnou slečnu baštící dortík, je mi opravdu líto, že takovému člověku nejde takovou věc jednoduše prostě říct, protože by to nejspíš nevzal.

Znám to moc dobře od sebe: zrovna včera jsem dostala chuť na něco sladkého. Myslela jsem, že si to můžu dovolit, jsem momentálně docela zdravá. Dala jsem si těstoviny s kokosem, kakaem a kokosovým cukrem. K tomu skořici a zázvor, ale stejně, zrovna já jsem odmala docela zahleněný e člověk, a větší množství cukru v zimě je pro mě ne-e. Hned to samé odpoledne jsem v centru města zaregistrovala, že musím kašlat do kapesníku. Spravil to naštěstí dobrý spánek a byliny.

2. Střeva a plíce

Mezi stavem střev a stavem plic je přímá souvislost, to tvrdí vícero celostních systémů a dá se to snadno odpozorovat v praxi.... Všimněte si, když se přecpete, nebo když máte zácpu, jak se cítí vaše dýchací cesty.

Pokud chceme mít v pořádku plíce, průdušky, atd, je dobrý nápad mít střeva dobře průchodná a hladce pracující.

Co tomu napomáhá: přiměřená strava s dostatkem vlákniny, obsahující dostatek vody a kvalitních tuků. Koření, byliny (nebudu tu zabíhat do podrobností, informací od odborníků je po netu spousta).

Co tomu nenapomáhá: příliš suchá strava, ucpávající strava (například bílé pečivo:), přejídání.

Pohyb

Utkvěla mi jedna věta z jednoho ze seminářů našeho učitele: „Aby lymfa mohla proudit, musíte se hýbat.“ Neboli: bez pohybu může imunitní systém pořádně fungovat dost těžko. Člověk je za miliony let přizpůsoben téměř neustálé mírné fyzické aktivitě: hlavně chodit, občas zvedat, nosit, sbírat... Naši předkové netrávili život v sedě. Pokud my to děláme, a nenajdeme si alespoň pravidelně, denně, čas to kompenzovat aktivním pohybem, nic v našem těle nemá šanci fungovat pořádně. Ani to trávení, a samozřejmě ani imunita.

Tohle už je obtížnější pozorovat konkrétně, naprostá většina lidí v MHD totiž má na první pohled viditelné příznaky těžkého chronického nedostatku pohybu (například chatrné nohy s atrofovaným svalstvem, ztrátu tvaru a struktury těla...). Vzhledem k tomu, že je to v podstatě norma, těžko dělat nějaké statistické závěry, kromě zjevného „většna lidí se nehýbe a většina lidí je nemocných, možná je tam nějaká souvislost“. Chybí kontrolní skupina... To by se musel člověk vyptat dostatečného počtu normálně aktivních lidí, jak často jsou nastydlí.

Věřím, že kdyby o tom někdo výzkum udělal, souvislost by zjistil. Dost možná už ho někdo udělal. Ale o problémech, které se týkají tolika lidí, se obecně raději moc nemluví.

Co se dá reálného dělat? Třeba chodit pěšky pár stanic (ale NE po hlavní silnici...) nebo ještě lépe chodit pěšky přes les či park. Pro normální fungování těla to chce nachodit pár kilometrů denně. To se dá v běžném životě snadno zvládnout, pokud člověk jde pěšky, místo aby jel dopravním prostředkem. Často je to dokonce jen o málo pomalejší...v centru města někdy i rychlejší :)

Fyzicky nepracující člověk potřebuje dělat něco pro udržení alespoň nějaké svalové síly a rovnováhy, tedy zatěžovat nějak své svaly, zejména ty na horní půlce těla, které by jinak nedělaly už vůbec nic :), ideálně aktivitou, která ho baví. Pro naši celkovou pohodu je velmi důležitá síla středu, tedy břicha, které všechno drží pohromadě.

A potřebujeme se protahovat – strečink, jóga – to je nutné, aby energie normálně proudila a nehromadily se škodliviny, zejména pokud trávíme hodně času strnulí v sedě.

Není potřeba podávat nějaké extrémní výkony, dosahovat nějakých zázraků, nejde o to být kulturisté nebo udělat stoj na hlavě. Jde o to alespoň chvíli denně se odtrhnout od médií, obrazovek a myšlenek a věnovat svému tělu věnovat pozornost a vystavit své svaly a šlachy nějakým podnětům.

Emoce

K zahlenění a nemocem přispívají všechny „plačtivé“ emoce: lítostivost a sebelítost, smutek, frustrace. Ty podporují chlad a stagnaci v těle.

Infekce, což jsou „horké“ procesy, mohou být podpořeny „ohnivými“ emocemi, což je především hněv, zejména pokud je v sobě člověk dusí a nedokáže je ze ze sebe dostat ven (vhodně projevit, nebo vybít intenzivním pohybem...)

Příklady toho prvního lze v MHD také pozorovat velmi snadno: dáma popotahující, pokašlávající a plačící přitom do telefonu je běžným jevem.

Mnoho z nás si myslí, že si své emoce nevybíráme. Není to ale zcela pravda. Můžeme je hodně ovlivnit. Můžeme se rozhodnout, že se třeba té lítostivosti nebudeme oddávat, a místo toho podnikneme něco, co nás rozveselí, začneme myslet na něco příjemnějšího, zaměstnáme se něčím, zkusíme situaci řešit....jakákoliv jiná varianta než „achich-ouvej“. Můžeme změnit pohled na situaci a být vděčni za to, co je, místo abychm se trápili tím, co nemáme nebo nejde. Můžeme si místo toho fňukání třeba zacvičit...

Tím nepropaguju nějaké potlačování pocitů. Opravdu hluboké emoce je potřeba prožít a procítit. Ale velká část toho, co nás zahlcuje a zahleňuje, je ve skutečnosti povrchní, jsou to reakce na všelijaké představy v mysli, které můžeme změnit.

Pokud to zrovna máme v životě těžké, i naše imunita tím bude trpět. Je dobré s tím počítat.

Jedním z nejlepších způsobů ochrany před jakýmikoliv nemocemi je podle všeho dobrá nálada, láskyplnost a pohoda. Kdo má celkově takový přístup k životu, patří většinou k těm nejodolnějším. Náš učitel k tomu říkal, že tím nejleším pro naše tělo i ducha je LGC, Love, Gratitude, Comapssion, tedy láska, vděčnost a soucit.

Tohle je dokonce ještě daleko důležitější než všechno dosud vyjmenované, tedy než fyzická životospráva. Jistě znáte i vy nějaké extrémně láskyplné a dobrácké lidi, kteří životosprávu moc neřeší, a nepamatujete, že by byli někdy nemocní.

Prostředí

Další faktor, který často ignorujeme, tváříme se, jako by nebyl. Na tohle stačí selský rozum: čím víc musí náš organismus snášet toxinů, elektromagnetckého záření, hluku a podobných vlivů, tím víc na prosté přežití toho všeho spotřebuje energie a tím méně mu jí zbyde na imunitu.

Je to jednoduché a jasné a vnímám to úplně bezprostředně: když se pohybuju v prostředí plném výfukových plynů, jsem z toho vyčerpaná a vyčerpání samozřejmě zvyšuje riziko všech infekcí.

Ještě víc to podle mě platí o zakouřeném prostředí, chemická směs v cigaretách mi připadá ještě agresivnější než spaliny z ropy a jejích aditiv.

Když člověk vdechuje takové věci, a jeho tělo musí zpracovávat všechny ty toxiny, jasně že klesá jeho obranyschopnost. A úplně nejvíc se to týká dýchacích cest, které se s jedy potkávají v první linii.

Někteří lidé podle všeho na tohle jsou méně citliví, a nepozorují bezprostřední vliv (jinak by nekouřili a nechodili do zahulených hospod:), jestli k nim patříte, máte to v tomhle světě o něco jednodušší a následující řádky vám nejsou určeny :)

Ale určitě je nás hodně, na koho to zcela bezprostřední vliv má. Pak je otázka, jestli chceme v tom „normálním“ prostředí pobývat a trpět, nebo jestli se budeme chovat jako živý tvor vážící si sebe sama a prostředí zamořenému jedovatými plyny se maximálně vyhneme.

U kuřáckého prostředí je to jednoduché, dnes naštěstí už není problém tam prostě nechodit, alternativ je dost.

Co se týče výfukových plynů, i ve městě jde vystavení hodně omezit prostě tím, že zvolíme cestu klidnější ulicí, i když je to o pár kroků dál. Než bychom čekali na ostrůvku mezi proudy aut, jdeme raději do metra, na rušných křižovatkách se nezdržujeme ani o sekundu déle, než je nutné, nevykecáváme se tam ani tam nedlabeme pizzu, zkrátka chováme se jako rozumný člověk v zamořeném prostředí: rychle pryč. Nebo třeba když si hledáme pronájem, rovnou si všimneme, jaký vzduch je na zastávce, kde budeme každý den čekat na tramvaj, pokud hrozný, zvolíme jiný byt.

To hlavní, co můžeme udělat, je chodit do přírody, někam, kde je vzduch čistý. Volný prostor, čerstvý vzduch, stromy a rostliny – to všecho nutně potřebujeme k životu. Bohužel mám pocit, že už většina z nás tuto základní potřebu dnes nebere na vědomí a tráví všechen čas v místnostech a vozidlech. Jít ven „nemáme čas“.

Ano, je to základní potřeba. Jako vzduch, voda, jídlo, spánek a pohyb. Nemůžeme bez ní být. Jen její neplnění lze relativně dlouho odkládat....za vysokou cenu. Zkuste jít dnes do lesa, pokud jste do dlouho nedělali. Nebo alespoň do parku. Vnímáte ten volný prostor, který se tím otevře uvnitř vás?

Člověk na tohle není dělaný, na život v krabici, v krabici všechno zatuchává, omezené krabice způsobují omezené myšlení, deprese, frustrace....a samozřejmě přispívají k obtížím, které jsou tématem tohoto článku.

U sebe pozoruju rozdíl okamžitě. Pokud chodím každý den na procházku někam mezi stromy, cítím se naoprosto nesrovnatelně lépe, a odolnost je úplně někde jinde, než když pár dní „zapomenu“ nebo „nemám čas“ a zůstanu zalezlá v místnostech a tramvajích.

Závěrem

Toto je pár postřehů. Samozřejmě prakticky každý občas nastydne, a i kdybyste měli veškerou životosprávu perfektní a byli dokonale šťastní, záruku, že se to nestane, nemáte.

Roli hraje rozhodně také spousta dalších faktorů, které přesahují rámec tohoto textu. Někdo má odolnost celkově nižší kvůli událostem ve svém raném dětství, a těžko to už změní, může se jen snažit si svůj stav uvědomovat a vědět, co si má hlídat – to je třeba můj případ, a právě to mě přivedlo k tomu, všechno to pozorovat a řešit do takových detailů – protože kdybych to neřešila, byla bych nemocná furt.

Někdo je naopak geneticky, a/nebo díky své životní historii velice odolný a v pořádku, a nad takovýmihle věcmi nepotřebuje moc přemýšlet

.

Ale myslím, že zamyslet se nad těmi faktory, které jsem v tomto textu vyjmenovala, ať už je to strava, pohyb, emoce či prostředí, může prospět i (hypotetickému) člověku, který žádnou rýmu v životě neměl :)  

-------

Nevím proč jsem tento článek tenkrát nezveřejnila. Vzpomněla jsem si na něj, protože se mi předminulý týden podařilo nepříjemně onemocnět, když jsem jednou jedinkrát porušila v textu zmíněné pravidlo o zakouřeném prostředí. Efekt byl okamžitý, dva týdny v posteli... Tak důležité je, aby se člověk řídil jednou udělanými zkušenostmi, nepopíral je a nezapomínal na ně ani po letech....

Prokrastinujte smysluplně

Skvělá kniha o práci s časem, kterou musím moc doporučit.

Rory Vaden: Procrastinate On Purpose

Dá se proletět doslova za pár minut, a okamžitě z ní můžete čerpat.

A rozvněž za pár minut asi půjde shrnout to hlavní, co mi dala.

Položte si otázku:

- Co můžu udělat dnes, díky čemu budu mít víc času zítra? 

(třeba naučit někoho dělat něco za vás, automatizovat něco....)

- Co můžu udělat dnes, co mě maximálně posune k naplnění mých záměrů a cílů?

(a na to si udělat čas, i když to znamená prokrastinovat všechno ostatní). 

- Co můžu eliminovat, odložit, ignorovat, dělegovat, udělat nedokonale, abych měl čas na ty první dvě věci?

A jeden princip: Představa "dokonalé rovnováhy" všech oblastí života je nesmysl. Nikdy nejde mít pořád všechno v rovnováze. Pokud chceme něco udělat, musíme tomu dát prioritu. Alespoň na omezený úsek času.

Autor knihy si vyhradil na její napsání pět dní. Po těch pět dní prý ignoroval prakticky "všechny a všechno" ostatní ve svém životě.

Výsledkem bylo napsání dobré knihy, která pomáhá spoustě lidí po celém světě, a bude to dělat ještě mnoho let, tedy vlastně neustále pracovat za autora, daleko víc, než by mohl stihnout, kdyby ji nenapsal. Dokonalý příklad úkolu, který, jak se píše v podtitulu knihy, "rozmnoží náš čas".

Když kafe chutná po kelímku

Tento textík docela přímo navazuje na předchozí, o přímém vnímání. Zase jednou mě překvapilo, jak moc toho jsme schopni vnímat úplně přímo.

Četla jsem si ve vlaku časopis Téma a dozvěděla se o bisfenolech. Jsou to chemické látky, které se přidávají do mnoha plastových nádob a obalů, ale jsou i v papírových penězích a účtenkách :-o A jsou prokázaně zdraví škodlivé.

Všichni víme, že jsme takovými látkami obklopeni. Teď to jen vím v tomto případě o něco konkrétněji.

Ale co mě zaujalo: ze všech produktů obsahujících bisfenoly mám odjakživa takové "divné" vjemy.

U potravin je to pocit, že chutnají specificky "po plastu". Rozlišuju x druhů "chuti po plastu", a mám dojem, že dokážu přímo rozlišit jednu, která je společným jmenovatelem pocitu z plastů a třeba pocitů, které mám po osahání několika papírových bankovek....

Zvláštní druh "těžkosti"... Je to nepříjemné. V případě bankovek to ulpívá na kůži a toužím to umýt. V případě potravin z plastu je to prapodivná ne-chuť, neživotná, mrtvolná.

Jako většinu takových vjemů, i tento jsem, jako asi většina lidí, tak nějak ignorovala, nebrala vážně. Je pozoruhodné uvědomit si, že naše smysly zřejmě v podstatě vědí, jen jim nenasloucháme.... Pro příště pokud si všimnu, že se něčeho dotýkám a je mi to nepříjemné, nebo že jím z obalu a cítím chuť obalu, nebudu vjem automaticky ignorovat a „mazat“, což je standardní přístup nás všech, ke všem takovým vjemům, tak nás to učili.

Místo toho si zkusím daleko pozorněji všimnout, co že to vlastně vnímám, prozkoumat to, a pokud dojdu k jednoznačnému závěru, vyvodím z toho důsledky.

Totiž, to, co doporučovali ve článku v časopise, například nejíst ovoce a zeleninu balené v plastové fólii, už jsem si z těchto vjemů dávno vyvodila sama.

Jen jsem to nebrala dostatečně vážně. Vždycky se takovými věcmi chvíli řídím, a pak začnu pochybovat, dostanu chuť být „normální“ a chovat se jako ostatní lidé, a začnu to zase ignorovat. Je to taková zvláštní „radost“, ignorovat. Opravdu pocit, že jsem jako ostatní a patřím do lidského světa :)

Zmiňovali tam mj. populární kávu v kelímcích. Bisfenoly jsou obsaženy v těch kelímcích.

Odjakživa vím, že horké nápoje z kelímků chutnají divně. Po něčem divném, úplně specifickém. A že to vlastně vůbec nechutná moc důvěryhodně.

Tak teď už je věc jasná.

Po pravdě, s tímhle jsem se tak trochu smířila. Občas si prostě tak nutně potřebuju dát venku teplý nápoj, že se holt s tou dávkou BPA nebo čeho smířím...

Ale článek mě probudil, teď už vím, proč mi ty nápoje v kelímcích nikdy nepřipadaly jako něco, co bych mohla nebo chtěla praktikovat pořád, jako někteří. A ne jen kvůli blbému pocitu z neustálého vyhazování těch kelímků.

I vy vnímáte tohle všechno. Vlastně víte všechno, co je co, co je prospěšné a co ne.

Jediné, co stojí mezi námi a plným a přesným uvědoměním těchto informací je zdá se prostě to, že nechceme vědět.... Pokud chceme, je to jen o zjemňování, rozvíjení, ověřování....

Co mě ale teda vyloženě děsí je, že výrobci přestávají používat BPA, ale vesele používají dál další BP, "kterým ještě nikdo nic dostatečně nedokázal", a dál se dělá, že je to ok. Hezky znějící nápis „BPA-Free“ znamená obvykle přesně tohle.

Kde je zodpovědnost? Jak může někdo vyrábět něco, co používají miliony lidí, a neřešit, že je to velmi pravděpodobně jednoznačně zdraví škodlivé? Jak mohou zodpovědní lidé se sebou žít? A když už tedy jsou tak psycho či mimo, že mohou, jak to může tolerovat společnost? V příčetné společnosti by se výroba prokazatelně škodlivých produktů prostě plošně zakázala, většina těch obalů je přece úplně zbytečných a ještě za mého dětství to klidně šlo bez nich....

Ale to jsou pořád ty samé otázky, které se týkají tisíce aspektů našeho světa.